Narodil se 4. ledna 1821 v Praze a zemřel 1. března 1899 tamtéž. Byl to český malíř, ilustrátor a pedagog. V patnácti letech začal studovat na pražské Akademii krajinomalbu u Antonína Mánesa. Po jeho smrti pokračoval ve studiu nejprve u Christiana Rubena a později u Maxe Haushofera. Po ukončení studií navštívil Francii, Polsko, Švýcarsko, Anglii, Bavorsko, Rakousko a Německo. Žil v Praze jako svobodný mládenec bez finančních starostí a malování bylo jeho koníčkem a náplní života. Byl oblíbeným společníkem a o jeho obrazy byl zájem mezi sběrateli. Patřil k oblíbeným malířům rakouského arcivévody a cestovatele Ludvíka Salvátora Toskánského, který byl jeho žákem. Podle skic, které mu arcivévoda posílal z cest a později i Havránkových vlastních fotografií zpracoval obrazový doprovod několika cestopisů.
Podle příkladu svého učitele Antonína Mánesa si vypěstoval lyrický vztah k české krajině. Až do pozdního věku chodil malovat se skicákem do plenéru. Haushoferův německý romantismus se v Havránkově díle projevil volbou pitoreskních motivů, zpočátku zejména z okolí jezer Chiem a König v Alpách nebo ze Šumavy. Od Haushofera se naučil zaznamenat kresbou celkové rozvržení kompozice a velmi podrobně také jednotlivé krajinné detaily. Obrazy ale maloval až v ateliéru a v souladu s tehdejší koncepcí krajinářství se nepokoušel o přesné zobrazení krajiny, která byla předlohou. Maloval také veduty měst a hradů a do krajin často komponoval části architektur.
V pozdějším díle opustil romantické pojetí krajiny a soustředil se na zachycení atmosféry dne a modelaci pomocí jemných odstínů barev. Ve svých skicách proto zaznamenával kromě místa i denní dobu. Počátkem 80. let opustil malbu olejem a věnoval se akvarelu. Jeho velké akvarelové obrazy, kterými obesílal výstavy Krasoumné jednoty po roce 1884, představují výseky krajin s figurální stafáží, která do obrazu vnáší žánrový prvek. Pomocí vlastní techniky, kombinující akvarel a malbu temperou, dokázal zachytit i nejdrobnější detaily. Jeho malířský styl budil obdiv soudobé kritiky, ale na konci 19. století již představoval určitou kuriozitu a působil anachronicky.
