Narodil se 23. srpna 1840 v Praze a zemřel 24. listopadu 1915 v Mnichově. Byl to česko-německý malíř, který žil většinu života v Mnichově, kde studoval a potom učil na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají romantickou atmosféru a mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).
Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. Roku 1855 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, kde studoval ve třídě prof. Eduarda von Engertha. Odtud přešel na Akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil na Akademii v Mnichově, kde již zůstal. Dokončil tam studium u profesora Carla Pilotyho (1863-67). V roce 1869 si otevřel vlastní ateliér a roku 1879 byl na Akademii jmenován profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides nebo Jakub Schikaneder.
Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům. Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů). Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu, časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.
Jeho obrazy vyjadřují jak myšlenkovou hloubku, tak pocity soucitu a utrpení. Malíř se snažil vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a dávají najevo své city; většinou nejsou krásné, často ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.
