Narodil se 31. března 1871 v Praze, zemřel 10. října 1942 v Koncentračním táboře Terezín. Český malíř a ilustrátor. Patřil ke skupině umělců, kteří založili Spolek výtvarných umělců Mánes a časopis české moderny Volné směry. Pro obálku prvního čísla Volných směrů nakreslil alegorickou postavu mladého muže. V roce 1898 vystavoval na prvních památných výstavách spolku Mánes v Topičově salonu. Byl malířem figurálních kompozic a portrétů, nejoblíbenější však byly jeho melancholické náladové krajiny a žánry. Adolf Wiesner byl rovněž člen Sokola, v němž po celé mládí aktivně působil jako cvičitel.
V letech 1900 – 1910 pobýval převážně v Paříži, kde se stýkal s A. Muchou a dalšími českými umělci. Pravidelně vystavoval své obrazy v Salonu francouzských umělců. V Paříži se rovněž seznámil svou budoucí ženou Helenou Brandejsovou (1877 – 1975), dcerou mecenáše umění Alexandra Brandejse. Kolem roku 1903 se oženil a v roce 1904 se jim narodil syn René.
Po návratu do Prahy se Wiesner stal jedním z předních pražských portrétistů. Portrétoval známé osobnosti jako např. sochaře Stanislava Suchardu, malíře Alfonse Muchu, spisovatelku Růženu Jesenskou, ing. Emila Kolbena, nebo rentgenologa dr. Václava Švába. V roce 1916 uspořádal společně se svojí ženou Helenou výstavu v Rubešově galerii v Praze. Nejčastěji portrétoval vlastní ženu a další členy Brandejsovy rodiny. Jeho klientelou byla převážně pražská židovská společnost a to je také důvod, proč se jeho portrétů zachovalo tak málo. Po okupaci v roce 1939 zůstali Adolf a Helena Wiesnerovi v Praze. V roce 1942 byli oba deportováni do terezínského ghetta.
rámováno
