Alois Kalvoda

Narodil se 15. května 1875 ve Šlapanicích, zemřel 25. června 1934 v Běhařově. Český malíř - krajinář, grafik, publicista, redaktor a pedagog. Narodil se ve Šlapanicích u Brna jako osmý z deseti sourozenců. Po předčasné smrti otce se sociální poměry rodiny výrazně zhoršily. Přesto matka umožnila nadanému synovi studovat na gymnáziu v Brně. K maturitě však nedošel, protože již v roce 1892 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do krajinářské speciálky Julia Mařáka, kde studoval s jednoročním přerušením až do roku 1899.

V roce 1896 nastoupil Kalvoda jako jednoroční dobrovolník k osmému pěšímu pluku v Brně a v následujícím roce sloužil v Bosně. Pak už se plně věnoval malířské tvorbě. V roce 1899 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes a získal na Vinohradech svůj první ateliér, kde o rok později otevřel soukromou malířskou školu. Pedagogické činnosti zůstal věrný až do konce svého života. K jeho žákům náležela v průběhu let řada známých výtvarných umělců, například Karel Němec, Josef Váchal, Martin Benka, Otakar Hůrka a další. V létě vyjížděl se svými žáky malovat do plenéru. Známé jsou pobyty školy na Slovácku, v Rohatci a Radějově, zejména pak v Lochovicích na Křivoklátsku.
V roce 1900 byl v Brně založen Klub přátel umění, a Alois Kalvoda stál u jeho zrodu. V témže roce obdržel Hlávkovo stipendium a uskutečnil studijní cestu do Francie, kterou absolvoval se sochařem Josefem Mařatkou. V roce 1901 opětovně obdržel Hlávkovo stipendium a uskutečnil studijní cestu do Mnichova.
V roce 1906 se rozhodlo několik výtvarných umělců opustit pro řadu neshod brněnský Klub přátel umění a následně v roce 1907 založit Sdružení výtvarných umělců moravských se sídlem v Hodoníně. Alois Kalvoda patřil k jeho uměleckým autoritám a čilým organizátorům spolkového života.
V roce 1917 koupil a opravil barokní zámeček v Běhařově na Šumavě. Zřizuje zde stálou letní malířskou školu. Běhařov se stal až do konce Kalvodova života jeho domovem a zde také po těžké nemoci 25. června 1934 umírá.
Alois Kalvoda byl v počátcích své tvorby ovlivněn tak jako celá řada mladých krajinářů Mařákovou výukou, usměrňovanou v duchu popisného plenérového realismu. Příklon k symbolistně secesní obraznosti, blízké Kalvodovu malířskému naturelu, byl po roce 1900 zcela evidentní. Projevilo se to v obsahových i formálních složkách malby, v symbolistně odhmotněném koloritu, linearitě malířského rukopisu a dekorativnosti.
Rokem 1905 končí první plodné a výtvarně pozoruhodné období Kalvodova mladého uměleckého rozletu a pobyt na Křivoklátsku přináší výrazovou proměnu jeho tvůrčích přístupů. Směřuje zpět k iluzivnosti a usiluje o obrodu smyslového vnímání proti odtažité symboličnosti. Motivicky se již neopírá o náladové zamlklé přírodní scenerie, ale vyhledává otevřený kraj, pohledy do dálek, krajinu výrazných světelných kontrastů. Naturalistická iluzivnost se tu však často snoubí s umělcovým trvalým sklonem k dekorativnosti. V mezidobí let 1905 až 1910 se objevují také první Kalvodovy zimní krajiny, jimž se daleko intenzivněji věnoval až po roce 1917, kdy získal po malíři Jaroslavu Špilarovi „pojízdný zimní ateliér“. S rokem 1910 začíná období, v němž Kalvoda uvolňuje malířské prostředky uplatněním velké pozdně impresionistické skvrny nanášené širokým rukopisem v hutnějších pastózních nánosech. Využívá efektu výrazných světelných kontrastů, idylická venkovská zákoutí a interiéry březových hájů ověnčuje těžkými girlandami větvoví. Ke Křivoklátsku se váží v této době široké panoramatické pohledy s kulisovitě řešeným popředím, které jsou ve srovnání s obrazy předcházejícího období pojednány volnějším rukopisem, často s použitím špachtlové techniky.
Běhařovským pobytem v roce 1917 začíná Kalvodovo poslední tvůrčí období. V něm jakoby již bezvývojově setrvával ve virtuosní manýře zobrazování krajinných nálad širokým tvrdým štětcem a umělecké mistrovství prezentoval suverénním, kultivovaným a technicky brilantním osobitým malířským přednesem. Jen ojediněle vyznívá malba posledního období k výtvarné přesvědčivému expresivnímu účinku.