Antonín Málek

Narodil se 28. srpna 1937 v Plzni a zemřel 29. října 2021 v Trnové. Byl to český malíř, scénograf a fotograf. Po okupaci v roce 1968 emigroval do Švédska a později žil v Kolíně nad Rýnem. Po roce 1989 se vracel do Čech a žil a pracoval v Kolíně a v Jindřichově Hradci.
V letech 1952–1956 navštěvoval Střední výtvarnou školu na Hollarově náměstí v Praze a jeden přípravný rok k přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Jaroslav Vodrážka). Na Akademii studoval v letech 1957–1958 nejprve v ateliéru prof. Vlastimila Rady a poté do roku 1963 v malířském ateliéru prof. Karla Součka. Jeho staršími spolužáky byli Jiří Valenta, Milan Ressel, Bedřich Dlouhý, spolu s ním studoval Zbyšek Sion a v sousedním ateliéru V. Sychry Zdeněk Beran a Čestmír Janošek. K jeho přátelům patřil i Jan Koblasa a další výtvarníci, se kterými se zúčastnil obou neveřejných výstav Konfrontace (ateliér Jiřího Valenty, ateliér Aleše Veselého) roku 1960 a Konfrontace III (Alšova síň UB, 1965). V letech 1963–1964 absolvoval na Akademii čestný rok v ateliéru prof. Součka.
V době tuhého komunistického režimu byly pro celou Málkovu generaci důležité podněty získávané mimo školu. Patřily k nim přehrávky současné klasické hudby (Stravinskij, Hindemith, Prokofjev, Milhaud, Berg, Schönberg) v Divadle hudby, jazz, neoficiální přednášky Jaromíra Pečírky o moderním západním umění, soukromá Kramářova sbírka francouzského umění, snímky děl současných západních tvůrců v časopisech pašovaných ze zahraničí, schůzky s Vladimírem Boudníkem nebo v ateliéru Mikuláše Medka.
V roce 1968 měl první samostatnou výstavu v Galerii nakladatelství Lidová demokracie na Karlově náměstí. Po okupaci v srpnu 1968 emigroval do Švédska a do roku 1979 žil a pracoval v městečku Alingsås. V letech 1973–1979 měl druhý ateliér v Kielu, kde v té době vyučoval sochařství Jan Koblasa. Roku 1973 se zde oženil s Koblasovou žačkou, sochařkou a keramičkou Ulrike Lohmeyer. Roku 1977 obdržel švédské občanství. Roku 1979 se přestěhoval do Kolína nad Rýnem.
Během 70. let v Málkových portrétech a figurálních kompozicích přetrvává úzkost a ironický škleb, ale malíř se vymezuje proti schematizaci obrazové formy. Nezaznamenává pouhou skutečnost fyzického světa, ale lidské reakce, ať kladné nebo negativní, na tuto skutečnost. Málek objevil tajemnou hnací sílu těžko definovatelné úzkosti, která se objevuje v reálném ovzduší při očekávaném střetnutí jednotlivých postav. Hlavy se mění v expresivní a deformované masky vystavené zraňujícím atakům okolí. Manýrizující stylizace tváří, která je často na hranici grotesknosti, může být ve skutečnosti štítem, chránícím křehkost lidského nitra.
Antonína Málka pozvala roku 1993 kolínská Fachhochschule do Ladákhu v indickém Tibetu, kde prováděla restaurování nástěnných maleb v rámci projektu Save Alchi. Málek se tam od té doby často vrací a maluje tibetskou krajinu a kláštery. V klášteře Likiru v létě kreslí a maluje s žáky tamější klášterní školy. Roku 1998 podnikl v souvislosti s konzervačním a dokumentačním projektem stejné školy (German Aspara Conservation Project) cestu do kambodžského Angkor Vat. Následujícího roku se na stejné místo vrátil a působil i jako pedagog na Královské Akademii umění v Phnompenhu.