Narodil se 2. září 1937 v Nasobůrkách, zemřel 21. května 2005 v Praze. Český sklářský výtvarník, sochař, malíř a grafik. Bohumil Eliáš je tvůrcem, který se svou mnohotvárnou originální tvorbou zapsal do českého a světového kontextu ateliérového skla 20. století jako nezaměnitelná autorská osobnost s velkým uměleckým i lidským charismatem, nepsanou autoritou i ryze lidskou schopností spojovat ostatní kolem sebe. V letech 1954 – 1957 studoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, 1957 – 1963 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér monumentální malby a skla, prof. Josef Kaplický. V prostředí ateliéru Josefa Kaplického byl kladen důraz na formování autorské osobnosti ve všech oblastech výtvarného umění a Bohumil Eliáš tu rozvinul své malířské a kreslířské nadání do charakteristického expresivního projevu. V dalším autorově vývoji mělo paralelní zaměření ke sklu, ale zároveň i k malbě a kresbě zcela zásadní význam a nastálo určilo podstatu jeho práce. Vedle malířské tvorby se Bohumil Eliáš od počátku své samostatné umělecké činnosti věnoval úspěšně práci se sklem v realizacích do architektury. Výrazným činem byla koncepce rozměrné „suché“ fontány pro Československý pavilón na EXPO 67 v Montrealu. Ve vertikální skladbě tvarů, řezaných z plochého skla v ní byl využit kinetický efekt vzduchových bublin, hnaných prosvětlenými válci s vodou.
Prvním mezníkem pro vývoj jeho sklářské tvorby se stal originální návrh nových skleněných oken pro gotický kostel Panny Marie v Dobrši (1975). Bohumil Eliáš zde jako první a s výjimečným efektem použil princip horizontálního vrstvení tvarů, vyřezávaných z plochého skla s optickou hru lomu světla na hranách řezu a proměnností při změně úhlu nazírání. Vrstvení řezaných skleněných desek a vytváření plastických tvarů vrstevnicovým principem bylo v následujících letech základem Eliášových realizací do architektury – od oken pro sakrální prostory (kaple sv.Barbory v Bílovci a kostel ve Vimperku), přes prostorové plastiky a objekty (Galerie kadžárského umění v Teheránu, Generální ředitelství Metra Praha), dekorativní skleněné stěny monumentálních rozměrů (Komerční banka Písek, České vysoké učení technické v Praze, Vysoká škola chemicko-technologická v Praze) až po rozměrný stůl pro obřadní síň Staroměstské radnice v Praze. Zároveň se tento princip stal i jednou z poloh autorovy tvorby volných skleněných plastik. Na principu vrstevnicových reliéfů založil Bohumil Eliáš realizaci řady rozměrných prací, ale i komorních plastik, například s tématy mraků, vody, vesmíru atd. V celé šíři jeho tvorby tato díla nejvíce těžila z podstaty výrazových možností skloviny jako materiálu světelných kvalit. Jejich výraz se postupně proměňoval. Zatímco prvotní práce byly často založeny na hře tvarů iluzivně proměnné plasticity, na různě narušovaném rytmu křehkých linií, modelovaných tříštícím se světlem na lomech, od počátku 90. let začal Eliáš tvořit z vrstveného skla jednoduché broušené a leštěné stély monumentální geometrické strohosti. Nastálo se jejich součástí stalo i uplatnění malovaných ploch a struktur na jednotlivých vrstvách. Malba vyvolávala klamavý pocit hloubky vnitřního prostoru, vytvářela zdání vnitřního pohybu tvarů, „plujících“ ve hmotě objektu. bě polohy, sklářská a malířská, byly až do poloviny 80. let ve své nezávislosti poměrně vzdálené. Malba stála při práci s vrstveným sklem spíše v pozadí, neboť tato technika jí v tehdejší své podobě neposkytovala možnost výrazněji se uplatnit.
Převratnou pro další autorův vývoj byla druhá polovina 80. let. Při účasti na IGS Sympoziu v Novém Boru v roce 1985 se mu naskytla příležitost uplatnit svou malbu na vyfouknuté duté tvary a tak i možnost spojit jeho bytostnou potřebu malířského vyjádření se sklem. Začaly vznikat práce, využívající pro malbu prostorovou formu skla a jeho specifické vlastnosti jako nezastupitelný ozvláštňující fenomén. Tyto nové podněty proměnily Eliášův malířský rukopis na plátnech i na skle do rukopisně zcela svébytného výrazu. Jde téměř vždy o výrazný vizuální atak diváka, charakteristický nevázanou expresivní barevností a zároveň o autorovou radostnou hrou, ve které je, co do použitých prostředků, vše dovoleno. Fantazijní hravost a tvarové zkratky až na pomezí abstrakce vedle naturalisticky zpracovaných detailů, skrumáže tvarů, narušování a prostupování se prostorových plánů, pevné monochromní plochy vedle živelného gesta štětcem či subtilní kresebné linky, absolutní výraz plošnosti vedle trojrozměrně pojaté objemovosti, uplatněné drobné dekory, asambláže z drátěných pletiv, mřížek, mušliček atd.
