František Muzika

Narodil se 26. června 1900 v Praze, zemřel 1. listopadu 1974 v Praze. Český malíř, ilustrátor, typograf a scénograf.
V letech 1918 – 1924 studoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Jakuba Obrovského, Karla Krattnera a Jana Štursy. Poté odjel do Paříže, kde v letech 1924 – 1925 pokračoval ve studiích na Académie des beaux-arts. V letech 1945 – 1970 působil jako profesor na VŠUP v Praze ve Speciálním ateliéru užité grafiky ke knižní úpravě a plakátu.
V roce 1921 vstoupil do Devětsilu, ale hned následující rok přešel do SVU Mánes. Dále byl členem Nové skupiny. Od roku 1927 spolupracoval s Otakarem Štorch-Marienem a stal se uměleckým ředitelem nakladatelství Aventinum a redaktorem časopisu Musaion. Později pracoval pro nakladatelství Melantrich a František Borový.
Byl též významným scénografem, navrhl přes 100 výprav, z toho v letech 1927–1947 provedl 43 výprav pro Národní divadlo v Praze.
Vedle rozsáhlé malířské činnosti se věnoval volné, užité a drobné grafice, ilustraci, typografii, karikatuře, výtvarné kritice a scénografii. Byl těsně svázán s meziválečnými avantgardními proudy a ve svých úpravách uplatňoval výrazový repertoár „nové typografie“, přesto má jeho typografická tvorba spíše klasicistní charakter.
Muzika je stěžejním představitelem českého imaginativního umění. Nepatřil přímo mezi surrealisty, ale měl k nim blízko. Byl kultivovaným malířem, což se projevuje v preciznosti techniky olejomalby i v dovednosti, jak jednoduchými prostředky dokáže evokovat snové a fantazijní představy. Byl také šikovný v zacházení s barevnými harmoniemi, když jimi chtěl vyjádřit smutek nebo melancholii. Jeho tvorba se měnila. Vždy podléhal novým trendům, jako by neustále cítil potřebu vyrovnávat se s tím, co někde jinde viděl a obdivoval. Od civilismu ke kubismu, od kubismu k surrealismu a od surrealismu k abstrakci. S odstupem času to může být jisté zklamání, zejména pokud v modernosti hledáme i stoprocentní originalitu, ale nutno říci, že Muzika si počínal podobně jako Emil Filla.