Narodila se 19. srpna 1936 v Táboře, zemřel 14. ledna 2019. Česká sochařka, keramička. Studovala na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni v letech 1951 až 1955 a v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Jana Kavana v letech 1955 až 1961.
Po absolvování školy v roce 1961 byla zaměstnána v keramické dílně Ústředí uměleckých řemesel ve Štěchovicích. Od roku 1969 se zabývá pouze volnou tvorbou v ateliéru, který vybudovali společně se svým manželem sochařem a keramikem Karlem Pauzerem v Brunšově.
Od počátku prochází jejím sochařským uměním téma figury. Východiskem je osobité, citově soustředěné, žensky zvídavé pozorování života lidí a zvířat, z něhož s akcentem štiplavé ironie vyzdvihuje poezii nestřežených situací, gest, mimiky tváří a postojů. Používá kameninu a modelační „hrnčířské“ principy. Jednotlivé plastiky sestavuje do skupin.
Od roku 1991 je Hana Purkrábková členkou obnoveného výtvarného oboru Umělecké besedy v Praze a jako host skupiny Lipany. Svá díla vytváří téměř výhradně v keramické a šamotové hlíně a ponechává jim barvu materiálu a režný povrch nebo je dotváří patinou a jemnou polychromií. Na počátku, kdy paralelně s užitkovou keramikou točenou na hrnčířském kruhu tvořila komorní plastiky, navázala volně modelací, barevností i civilní věcností na odkaz předchozí generace sochařů, výrazem, stylizací i pojetím již ale spoluvytvářela estetiku nové figurace.
Autorka nezobrazuje tváře, ale lidské typy, nezajímají ji konkrétní rysy, ale zobecňující podobenství lidské malosti, nedokonalosti a drobných neřestí. Přistihuje člověka v banálních či trapných situacích, někdy se soucitem a porozuměním (skupina sedících paní), jindy s ironií a nadsázkou (jedlíci, lenivci a snivci).
Zcela nemilosrdná je však autorka při expresivním či groteskním zpodobení nejrůznějších hlavounů, křiklounů a pozorovatelů, jejichž lidská malost je patrná i přes hrozivou gestikulaci. Protějškem jim jsou pasivně vyhlížející polopostavy občanů nebo spáčů.
Provenience: přímý dar od autorky
