Josef Lehoučka

Narodil se 12. července 1923 v Praze, zemřel 7. prosince 1999 v Praze. Český malíř a grafik. Člen skupin Jantar a Máj 57. V letech 1945 - 1950 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Františka Tichého. Po absolutoriu se živil jako propagační referent, keramik a jeřábník. Od roku 1967 se soustavně věnoval malířství. ehoučku silně ovlivnil profesor Tichý svým vztahem k reálnému světu i vytříbeným citem pro kulturu malířského přednesu. Jeho dílo propojuje sen a skutečnost a lze ho zařadit k fantazijnímu realismu nebo veristickému surrealismu. V metafyzických krajinách a zátiších, inspirovaných surrealismem, se objevují prvky průmyslového prostředí a nejrůznější profánní předměty a geometrické útvary. Jako malíř si vyhradil právo na uměleckou svobodu a zůstal solitérem mimo hlavní proudy. Přestože čerpal z nejrůznějších podnětů světové malby, nikdy nezapřel společné surrealistické východisko a rozšiřoval tuto inspiraci o nové souvislosti.
Jeho raná díla z 50. let ovlivněná civilismem jsou převážně figurální a pokoušejí se o jakýsi výtvarný pseudonaivismus (Pes v parku, U stolečku). V cyklu Továren z počátku 60. let uplatnil svoji schopnost inženýrsky přesného záznamu tvarů a jejich básnivé transpozice do mnohovýznamového výtvarného znaku (Výstražná světla, 1961, Hala, 1961, Dva jeřáby, 1961). V tom měly jeho obrazy blízko k Miróovi nebo Légerovi.
Lehoučkova samostatná výstava roku 1964 se stala pro výtvarnou kritiku překvapením. Po nedobrovolné praxi v továrně se tématem jeho obrazů stalo prostředí plné velkých a těžkých kovových předmětů, jejich rez i lesk. Zprvu je v obrazech užíval spíše popisně, ale postupně došel k vytváření nových významových symbolů a jejich poetické vazbě (Hák kladivo, 1964). Ve spojení s kultivovaným malířským přednesem se tyto znaky stávají metaforou skutečnosti a zesilují emocionální náboj obrazů.
Následoval cyklus Rodinných portrétů jak přechodné období strukturální abstrakce (Variace na známé téma, Struktura, 1967), v němž kladl důraz na texturu povrchu. Ve druhé polovině 60. let se jeho malba pohybuje mezi objektivistickou tendencí a důrazem na prvky skutečnosti, které lze zužitkovat čistě výtvarným způsobem, a tendencí imaginativní, která do jeho malby vnáší cosi pochybovačného a znepokojujícího.
Pro Lehoučkovy obrazy z pozdějších období se staly charakteristické geometrické předměty, ze kterých sestavuje zátiší nebo je umisťuje do surrealistických krajin.