Josef Václav Myslbek

Narodil se 20. června 1848 v Praze a zemřel 2. června 1922 také tam. Byl to nejvýznamnější český sochař přelomu 19. a 20. století, představitel monumentálního realismu a zakladatel novodobého českého sochařství. Narodil se na pražském Novém Městě v domě čp. 693, později nahrazeném novorenesanční novostavbou U Rytířů, v rodině malíře pokojů Václava Myslbeka (28. března 1813 – 29. července 1887) a manželky Antonie, rozené Adamcové (28. května 1817 – 7. dubna 1900). V začátcích své umělecké dráhy se učil v letech 1864–1866 v dílně Tomáše Seidana a pracoval jako jeho pomocník na zakázce soch pro vídeňský Arsenal. Ve Vídni se seznámil s Václavem Levým. Po návratu Václava Levého z Říma pracoval v jeho ateliéru (1867–1870). Zároveň v letech 1868–1872 studoval malířství na Akademii výtvarných umění v Praze u Josefa Matyáše Trenkwalda. V letech 1872–1873 byl na studijním pobytu v Německu a pobýval v Drážďanech v ateliéru Ernsta Julia Hähnela. Po návratu si Myslbek v roce 1873 zřídil vlastní sochařskou dílnu v Praze. V letech 1885–1896 působil jako profesor sochařství (žáci: Vladimír J. Astl, Stanislav Sucharda, Josef Mařatka) na Uměleckoprůmyslové škole a roku 1896 byl povolán na Akademii, aby založil sochařský ateliér. Působil zde do roku 1919 a vychoval řadu předních sochařů (mj. Otakar Švec, Herbert Masaryk, Quido Kocian, Bohumil Kafka, Ladislav Kofránek, Jan Štursa, Otakar Španiel, Josef Jiříkovský, Jaroslav Brůha, Karel Dvořák, Karel Pokorný, Břetislav Benda). Většinu života prožil v Praze. V roce 1878 podnikl krátkou, ale důležitou cestu do Paříže; navštívil Louvre, kde se seznámil s moderním francouzským sochařstvím. Byl příslušníkem tzv. generace Národního divadla. Navázal celoživotní přátelství s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Umělce generace Národního divadla od 80. let 19. století výrazně podporovala řada významných podnikatelů, například Alexandr Brandejs a Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který navázal na mecenášství svého otce Josefa Františka Doubka. Spolu s Myslbekem patřili do okruhu Daubkových hostů další přední umělci František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Antonín Wiehl, Max Švabinský. Daubek je podporoval zadáváním uměleckých zakázek i možností tvůrčího pobytu na svých statcích. Wiehl společně s Myslbekem a Pirnerem pro Daubka navrhli Hrobku rodiny Daubkovy. Myslbeka vázalo přátelství i s Josefem Hlávkou. Jeho podobiznu jako polopostavu vytvořil v letech 1900–1901 a vystavil ji spolu s věnováním k Hlávkovým sedmdesátinám na jarní výstavě Krasoumné jednoty.
Myslbekovo sochařské dílo bylo od počátku ovlivněno klasicismem, novorenesancí, antikou a secesí. Tematická orientace Myslbekovy tvorby vychází z idejí českého národního obrození. Z umělců měl na něj významný vliv malíř Josef Mánes – podobně jako on vytvářel typy českých bájných hrdinů i skutečné osobnosti české historie. Zvlášť intenzívní byla Myslbekova spolupráce s významným novorenesančním architektem Antonínem Wiehlem, se kterým realizoval kromě hrobky rodiny Daubkovy v Litni i další návrhy pomníků, náhrobků a pamětních desek, pomník Jana Žižky v Čáslavi, pamětní desky Jindřicha Fügnera a Jana Evangelisty Purkyně v Praze a návrhy pomníků v Bělehradě a Miláně. Myslbek s Wiehlem spolupracoval také na výzdobě navrhovaných nájemních domů. Vrcholem Myslbekovy monumentálně realistické tvorby je pak jezdecká socha sv. Václava, umístěná na pražském Václavském náměstí. Na tomto díle pracoval přes třicet let. Nezůstával jen u tvorby monumentálních děl, nezanedbatelnou součástí jeho díla je činnost portrétistická, návrhy náhrobků a reliéfy, včetně medailí. Je autorem sochařských portrétů mnoha významných osobností 19. století, např. Františka Palackého (na průčelí domu v Palackého ulici v Praze, kde Fr. Palacký žil a zemřel), Františka Ladislava Riegra nebo Vojtěcha Lanny mladšího (v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze).