Julie Winterová-Mezerová

Narodila se 28. února 1893 v Úpici, zemřela 2. května 1980 v Úpici. Česká malířka, zakladatelka a členka výstavního výboru Kruhu výtvarných umělkyň (1921 – 1953). Julie Winterová vystudovala v letech 1907–1910 Dívčí lyceum v Hradci Králové a díky svému nadání pokračovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze ve všeobecné škole kreslení u Josefa Schussera (1910 – 1914). Roku 1914 složila státní zkoušku pro učitele kreslení na tehdejších dívčích středních školách. Jakožto energická a prakticky uvažující žena záhy dostala místo učitelky na Holešovickém dívčím ústavu a několika dalších dívčích školách. Čas na tvorbu a prostředky k cestování získala až po roce 1919, kdy se provdala za Aloise Mezeru, významného funkcionalistického architekta, žáka Josipa Plečnika a autora mnoha správních budov nově vzniklého Československa.
Roku 1921 stála u zrodu českého Kruhu výtvarných umělkyň, jehož byla aktivní členkou a spoluorganizátorkou výstav v Čechách i v zahraničí až do roku 1953.
V roce 1923 podnikla s manželem první cestu do Paříže, kde pak za následujících pobytů její tvorba sklidila větší ohlas a uznání než doma. Od roku 1927 pravidelně s úspěchem vystavovala na pařížských Podzimních salónech. Stala se členkou Salonu des Indépendants, Salonu des Tuileries, Femmes Artistes a dalších uměleckých skupin a roku 1930 měla svou první samostatnou výstavu v Paříži.
Roku 1935 se zúčastnila výstavy českého malířství v Galerii Jeu de Paume, kde se kromě v Paříži usazených malířů – O. Kubína, G. Karse, J. Mezerové a F. Kupky představili především Josef Šíma, Josef Čapek, Jan Zrzavý, Rudolf Kremlička, Václav Špála, Emil Filla a Karel Dvořák. Kromě Paříže vystavovala ve Vídni, Nice, Moskvě, Bělehradě, Záhřebu, Sofii a Buenos Aires, podnikla studijní cesty po Německu, Itálii, Jugoslávii, Španělsku, Francii, Belgii a Finsku.
Spolu s Aloisem Mezerou se vrátila domů těsně před válkou a pobývala pak střídavě v Úpici a Praze, kde několikrát vystavovala.
Raná tvorba dvacátých let je ve znamení něžných a přesto znepokojivých figurálních kompozic (Lyrická krajina, 1924), které jsou výrazem lásky a úcty k malebné krajině Podkrkonoší. Sevřené, vnitřním světlem budované objemy těl, kopců pastelových barev nezapřou vliv tvorby Jana Zrzavého. Zřejmý je i vliv poválečného neoklasicismu (Rudolf Kremlička, Otakar Kubín, ad.).
Obrazy z jejího zralého tvůrčího období prozrazují obeznámenost s moderním francouzským uměním. Projevuje se zde jako bravurní portrétistka modelující tvář i postavu širokými tahy štětce a barevnými plochami. Její krajiny zachycují intenzitu slunce na jihu Francie, dramatická pobřeží, velkolepé horské scenérie i tlumené tóny zvlněné krajiny v okolí Úpice.
Z období 40. let pochází série větších formátů s pražskými motivy (Břevnovský klášter, Nový svět) i drobné studie květin. S velkým citem zachytila v různých ročních obdobích krajinu Podkrkonoší v okolí Úpice, blízké Jestřebí hory a Krkonoše.
Malby divoce rostoucích květin provázejí její tvorbu od samého počátku a kritik Maximilian Gautier srovnal její „zadumané“ květiny s obrazy Odilona Redona[4]. Květiny jsou pro ni i jediným malířským motivem na sklonku života. S postupnou osamělostí na zahradě vilky v Úpici a bez kontaktu s druhým domovem, kterým pro ni ve 30. letech byla Francie, její tvůrčí síla pomalu slábla. Přesto však díky své bravurní malířské technice, lehkosti přednesu, citu pro barvu se všemi jejími nejjemnější odstíny a skutečně originálnímu pojetí květin stále patří k nejlepším malířkám své doby.