Karel Valter

Karel Valter se narodil v rodině hostinského na lineckém předměstí Českých Budějovic. Měl hudební nadání a jako mladý hrával občas na varhany v kostele sv. Jana Nepomuckého. V letech 1924 – 1928 studoval kreslení a matematiku na místním Učitelském ústavu a v letech 1933 - 1935 ještě 4 semestry na Vysoké škole pedagogické v Praze. Pedagogickou dráhu začal v roce 1928 jako učitel matematiky, kreslení a pravopisu na škole v Českých Velenicích.
V Českých Velenicích se Valter setkal s Josefem Bartuškou, a ten jej v roce 1931 přivedl do avantgardní jihočeské umělecké skupiny Linie (skupina navazovala na český poetismus, i na některé podněty surrealismu). Tady Valter brzy upoutal svojí uměleckou nekonvenčností, stal se členem Linie, přispíval k činnosti skupiny jako malíř, grafik, kolážista a fotograf. V roce 1938 se musel Valter z Němci obsazeného pohraničí odstěhovat, přešel do školy v Mladé Vožici a odtud pak v roce 1940 do Tábora. V roce 1939 se skupina Linie rozpadla pro vzájemné názorové rozpory a v důsledku německé okupace, a Valter byl přijat do Sdružení jihočeských výtvarníků.
Po třech letech působení na místních školách byl (1943) jako člen odbojové skupiny Březen německými okupanty zatčen a uvězněn, nejprve ve věznicích gestapa v Táboře a Kladně, pak internován až do konce války v koncentračních táborech v Terezíně a Buchenwaldu. V Buchenwaldu se setkal i s vězněnými malíři Emilem Fillou a Josefem Čapkem. Sám pracoval na bloku, kde se chovala laboratorní zvířata, a mohl zde kreslit a malovat. Za okupace bylo sedm členů skupiny postupně zatčeno, a tři z nich zavražděni. Valter věznění přežil, a po návratu domů (v květnu 1945) dále vyučoval na různých táborských školách (1945 – 1959), a 12 let působil jako pedagog v táborské Lidové škole umění (1959 – 1971).
Během studia ho ovlivnil zejména jeho učitel, akad. malíř Emil Pitter, později také Bartuška a Nouza, kteří patřili k výtvarné avantgardě. Počátkem 30. let zkoumal nejrůznější formy a výrazové možnosti abstrakce od geometrických po biomorfní formy. V té době užíval převážně techniku akvarelu stříkaného přes různé šablony (Maska, 1931, Kompozice, 1932) a kresbu tuší a tužkou v kombinaci s akvarelem. Jeho tvorba z poloviny 30. let, ovlivněná surrealismem, se nezachovala. Podobně jako ostatní členové skupiny Linie, reagoval Valter na nástup nacismu v Německu (Diktátorské boty, koláž, 1936). V té době se zajímal také o lidové malby na skle a o dětský výtvarný projev, a na přelomu 30. a 40. let sám na skle maloval (Před bouří, malba na skle, 1938). Koncem 30. let se pod vlivem občanské války ve Španělsku přiklonil k expresionismu (Bouře, linoryt, 1939).
Bartuška ho přivedl na několik let také k fotografii, a Valter si vyzkoušel neortodoxní přístupy ke kompozici (nadhledy, podhledy, diagonální snímání), dvojexpozice a fotogramy. Soubory fotogramů (1934 - 1935) souvisejí s jeho malířskou tvorbou, a byly ovlivněny i dílem Jindřicha Štyrského a Josefa Šímy. Nesou poetické názvy (Hvězdná noc, Krajina, Medusa, Vraky, Noční květ). Nejoriginálnější z jeho tvorby jsou záběry snímané za sebou dvakrát i vícekrát, a prezentované ve zvětšení jako jedno dílo (Dvojobrazy, Trojobrazy). Některé využívají kontrastu bílých a tmavých ploch, a mají blízko k abstraktní tvorbě (Dvojobraz sníh, 1931). Valter vytvořil také sérii fotokoláží z kontaktních kopií svých snímků. Roku 1934 natočil krátký filmový snímek Experiment, inspirovaný Bartuškovými stínohrami.
Rozpad skupiny Linie, okupace ČSR, i vězení přerušilo Valtrův slibný rozběh v malířské tvorbě. Po návratu (1945) se vrátil k malování, především přírody a krajiny, ale profiloval se také jako výtvarník s velmi originálním viděním světa a vlastním názorem. Valter je autorem ilustrací 12 knih a držitelem mnoha cen a uznání.
Karel Valter pilně tvořil až do svého vysokého věku. Odborná kritika dnes jeho práce z předválečného období hodnotí jako ojedinělé v českém umění pro jejich směřování ke konstruktivní skladbě, do oblasti vizuální poezie, i surrealistické imaginace. Jeho obrazy obsahují množství velmi složitých představ, jejich silná působivost je dána jasností každé výpovědi s důslednými kontrasty barev, dramatický účinek obrazu je často dosahován převrácením navyklého řádu. Počátkem 60. let vznikaly jeho první tempery, a velmi působivé kresby a grafiky. Těžištěm Valtrovy tvorby však stále byla olejomalba, která ho řadí k nejvýznamnějším krajinářům druhé poloviny 20. století.