Mikoláš Aleš

Narodil se 18. listopadu v Miroticích 1852, zemřel 10. července 1913 v Praze. Český malíř, grafik a ilustrátor Mikoláš Aleš je jednou z nejvýznamnějších osobností generace Národního divadla, byl předním malířem českých dějin a bezpochyby se podílel na utváření českého umění. Ve své ranné tvorbě vycházel Aleš z romantismu, který byl tehdy převládajícím směrem v českém umění a který byl také ovlivněn vlasteneckými tendencemi v Čechách té doby.

Jeho otcem byl František Aleš, který pracoval jako písař a městský tajemník, a jeho matkou byla Veronika, rozená Famfulová.

Aleš už v dětství velmi rád maloval a tak nebylo pochyb, že se vydá na dráhu umělce. V roce 1869 tedy odjel do Prahy, aby se zapsal na Akademii umění, kde studoval pod vedením poněkud tradičních malířů Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Swertse. Během studia žil v Ostrovní ulici v domě U Zlatého soudku u svého vzdáleného strýce krejčího Jelínka. V této době si také přivydělával vyučováním kreslení a ilustracemi pro různé noviny a časopisy a účastnil se také mnoha vlasteneckých setkání. V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru Alfrédu Woltmannovi, který v jedné své přednášce a několika článcích popřel existenci samostatného českého umění. Za svou účast na této demonstraci pak byl Aleš vyloučen z Akademie a také si pobyl čtyři dny ve vězení.

V roce 1879 se Aleš společně s Františkem Ženíškem zúčastnil soutěže na výzdobu foyeru Národního divadla. V této soutěži zvítězili svým návrhem pro čtyři nástěnná pole a cyklus Vlast. Jeho čtyři nástěnná pole měly téma Život, Mýtus, Národní zpěv a hudba a Historie.

Jeho čtrnáct lunet mělo následující témata: Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov. Celý nápad na tyto obrazy byl vlastně Alšův, Ženíšek mu pomáhal víceméně pouze s převedením nákresů do jejich skutečné velikosti. Při dokončování lunet se však porotě nelíbilo, jakým způsobem Aleš tyto lunety koloruje, a proto tímto úkolem pověřila Ženíška a několik dalších malířů. Alše se celá událost a neoprávněná kritika velmi dotkla a znamenala také vlastně konec jeho přátelství s Ženíškem. Od této doby také maloval obrazy jen sporadicky, věnoval se vlastně výhradně kresbě.

Protože byl Aleš v době, kdy pracoval na svých lunetách, takřka bez prostředků, pomáhal mu finančně bohatý statkář a milovník umění Alexandr Brandejs, který také nechal Alše nějakou dobu bydlet na svém statku v Suchdole u Prahy. Brandejs také Alše podporoval v těžkém období po dokončení lunet, kdy Aleš pochyboval o svém talentu v důsledku těžké kritiky, která se snesla na jeho dílo.

Ve své další tvorbě se Aleš věnoval převážně ilustraci, kreslil pro časopisy Květy, Ruch, Světozor, Zlatá Praha a jiné. Zajímal se také o knižní grafiku – mezi jeho nejznámější patří ilustrace pro Jiráskovy Staré pověsti české a Čelakovského Ohlasy písní ruských. Navrhoval také různé diplomy, hlavičky, úvodníky, kreslil do kalendářů a čítanek a vytvořil také celou řadu velmi zajímavých betlémů. Mnoho pražských domů (hlavně navržených architektem Antonínem Wiehlem) má sgrafitovou nebo malířskou výzdobu provedenou podle Alšových návrhů.