Narodil se 18. prosince 1931 v Pardubicích, zemřel 3. listopadu 2010 ve Vídni. Český malíř a kreslíř. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších koloristů v českém výtvarném umění. Otakar Slavík se narodil v rodině krejčího v Hrochově Týnci. Zde prožil dětství a vychodil měšťanku. Po válce se učil jeden rok v porcelánce v Klášterci nad Ohří a poté přešel do keramické školy v Bechyni (1946–1948). Od roku 1948–1952 studoval sochařství na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Po maturitě (1952) nebyl přijat na obor sochařství Akademie výtvarných umění v Praze a proto počal studovat výtvarný obor na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (prof. Eugen Nevan). Odtud přestoupil v roce 1953 na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy na nově otevřený obor profesury malby a kresby pro střední školy (prof. Karel Lidický, Martin Salcman).
Martin Salcman, který studoval u Jana Preislera a přátelil se s Františkem Kupkou, přivedl sochaře Slavíka k malbě a jeho tvorbu doživotně ovlivnil svou metodou výuky, kladením důrazu na zvážení vztahů mezi výtvarnými prvky a poukazem na relativní platnost jejich hodnot. Jako pedagog výrazně zapůsobil na zcela odlišné malíře – svého asistenta Zdeňka Sýkoru, Karla Malicha, Vladislava Mirvalda, Dalibora Chatrného i Otakara Slavíka. Salcmanovi žáci, každý svým originálním způsobem, rozvíjeli jeho metodu malby. Poněvadž škola byla mimo centrum stranického zájmu a kontroly, mohl profesor Salcman a jeho asistenti Zdeněk Sýkora a Kamil Linhart informovat žáky o současném světovém umění.
Po promoci v roce 1958, přestože dostával ještě několik let stipendium Fondu výtvarných umění, se Otakar Slavík rozhodl živit raději manuální prací, aby se obešel bez tehdy nevyhnutelných výtvarných kompromisů s režimem. Pět let pracoval jako kulisák v Národním divadle. Po výpovědi z divadla byl zaměstnán v panelárně, jako vykladač vagonů, stěhovák a v dalších fyzicky náročných profesích. Od dob studií se přátelsky stýkal především se Zdeňkem Sýkorou, s okruhem kolem Václava Bartovského a s Václavem Boštíkem, ale přes svůj živelný naturel zůstal jak soukromě, tak v tvorbě izolován. Důležitou roli hrály v jeho životě koncerty vážné hudby.
Poprvé samostatně vystavoval roku 1964 v Malé galerii Parku kultury. Od výstavy v Mánesu roku 1966 se stal předmětem odborného zájmu v souvislosti s nastupující Novou figurací. V druhé polovině 60. let se prosadil jako malíř a kreslíř, roku 1967 získal vlastní ateliér a od roku 1968 se mohl věnovat pouze své malířské tvorbě. Byl zastoupen na četných výstavách v Čechách i v zahraničí. V roce 1968 se jako host zúčastnil výstav skupiny Křižovatka, které pod názvem Nová citlivost uspořádal Jiří Padrta.
Slavíkova druhá výstava obrazů ve Špálově galerii (1970), spolu se sochami Karla Nepraše, vedla ke sblížení s umělci kolem Křižovnické školy. Novými a celoživotními přáteli se mu stali Eugen Brikcius, Ivan a Věra Jirousovi, Dana Němcová a filozof Ivan Dubský.
Brzy po srpnové okupaci a novém utužení komunistického režimu ztratil Otakar Slavík možnost vystavovat a vrátil se k manuální práci. V roce 1971 nastoupil jako závozník pro nově zřízený normalizační Svaz českých výtvarných umělců. Volba tohoto zaměstnání nejen odpovídala Slavíkově charakterové pevnosti a nezávislosti, byla ve své absurditě i v souladu s poetikou Křižovnické školy.
Hanebná situace sedmdesátých let ho přivedla jako jednoho z prvních k podpisu Charty 77. V následujícím roce utrpěl těžký infarkt myokardu, který znamenal nemožnost živit se nadále manuální prací. Po podpisu Charty 77 byl vyloučen z Fondu výtvarných umělců a automaticky ztratil nárok na sociální zabezpečení, právo na ateliér i možnost nakupovat barvy v prodejně Fondu, která jako jediná v Praze obchodovala s profesionálními uměleckými potřebami.
V roce 1980 emigroval se svou ženou do Rakouska, kde mu byl udělen politický azyl. Otakar Slavík se stal členem uměleckého spolku Künstlerhaus. Díky zaměstnání své ženy poprvé v životě neměl finanční starosti a mohl se věnovat malbě a své nově nalezené velké zálibě, návštěvě galerií a muzeí. Každoročně podnikal zahraniční cesty za uměním (Londýn, Benátky, Florencie, Paříž, Curych, Madrid, Toledo). V roce 1985 získal rakouské občanství. Kromě Vídně vystavoval ve Švýcarsku, Německu, USA a ve Francii. Roku 1988 se zúčastnil výstavy Expressiv ve Vídni, Washingtonu a New Yorku, kterou organizovala Meda Mládková.
V roce 1989 utrpěl další infarkt a musel podstoupit velmi složitou operaci srdce. Do Čech se vrátil velkou retrospektivní výstavou, kterou uspořádaly Národní a Středočeská galerie v prostorách Městské knihovny v roce 1991. Následovaly výstavy v Mánesu, Galerii Bayer & Bayer, Míčovně Pražského hradu, Galerii Via Art, Nové síni a v Kutné Hoře. Roku 1992 se stal členem Umělecké besedy. Slavík maloval ve Vídni i během pobytů v Praze. Jeho práci náhle přerušila až nečekaná smrt v listopadu 2010.
