Stanislav Diviš

Navštěvoval základní školu v Telčicích, po jejímž ukončení po jejímž ukončení se vyučil na střední škole v Kutné Hoře v oboru elektromontér. K výtvarnému umění se dostal díky fascinaci dílem Františka Kupky, proto se v letech 1975 – 1982 snažil, během střídaní různých dělnických zaměstnání, dostat na výtvarnou vysokou školu. V roce 1982 byl přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru restaurátorství. V témže roce založil spolu s Robertem Nebřenským a Martinem Chourou rockovou kapelu Krásné nové stroje.

Už v letech 1983 a 1984 uspořádal na půdě AVU mikulášské besídky, na jejichž výzdobě se podíleli studenti ze všech ateliérů. Tyto besídky byly předzvěstí tzv. Konfrontací. Během let 1984 – 1987 společně s Jiřím Davidem šest těchto Konfrontací, jednalo se o ilegální a poloilegální akce, na kterých mohli zcela svobodně vystavovat své práce.

Roku 1985 byl donucen, pod záminkou přestupu na VŠUP, ukončit své studium na AVU a v roce 1987 začal již pravidelně vystavovat na všech důležitých českých i světových výstavách. Ve stejném roce došlo také k založení výtvarné skupiny Tvrdohlaví., jejímž členem Stanislav Diviš byl.

Mezi lety 1996 a 1997 byl zaměstnán jako asistent v ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida na AVU. Později od roku 2002 do roku 2010 vedl vlastní ateliér malby na VŠUP.
Stanislav Diviš je představitelem české postmoderny, na jeho měla vliv především neoexprese, transavantgarda, dále pak Faucaultova "archeologie vědění" a Derridova filosofie dekonstrukce.

Pro jeho tvorbu je charakteristická určitá míra abstrakce a semiotika. V Divišově díle je patrný historizující pohled, který má většinou slouží jako základ radikální výtvarné stylizace a konstruování obrazového systému. S výtvarnými předlohami, jimiž jsou zpravidla již známé motivy,pracuje tak, že je přetváří "k obrazu svému". Tento postup je asi nejpatrnější v cyklu Zbytky, jehož základem jsou vzorníky látek z opuštěné textilky v Aši. Autor sám svou metodu, založenou na exaktnosti, srovnávání, transpozici a estetické redukci obecně sdílených znaků i celých sémantických systémů, označil jako "vědecký realismus", což by se dalo označit za konceptuální provokaci.