Věra Janoušková

Věra Janoušková se narodila 25. června 1922 v obci Úbislavice a zemřela 10. srpna 2010 v Praze. Byla to česká sochařka, malířka a grafička. Na doporučení učitelky, která objevila její kreslířský talent, se přihlásila ke zkouškám na UPŠ v Praze na obor malba a přestože napoprvé neuspěla, atmosféra školy ovlivnila její rozhodnutí věnovat se výtvarnému umění. Po roční praxi v Odborné škole kamenicko-sochařské v blízkých Hořicích, kde navštěvovala kurzy výtvarné teorie a měla možnost kreslit a modelovat (prof. Plichta) byla v roce 1942 přijata na UPŠ do sochařského ateliéru prof. Karla Dvořáka.
Po válce v roce 1945 přechází do ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde se jejími spolužáky stávají Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Vladimír Janoušek, Eugenie Jungová, Antonín Brejník a Vítězslav Jungbauer. UPŠ nahrazovala za války uzavřenou Akademii výtvarných umění a proto v roce 1945 získala statut vysoké školy (VŠUP). Jako profesoři zde vyučují mj. Nebeský, Filla, Tichý, Kaplický, Bauch, Lauda, ve škole i na poválečných pražských výstavách mají studenti možnost seznámit se s moderním evropským uměním. Janoušková vstřebává nejrůznější vlivy od strukturální abstrakce po pop art, nejbližší jejímu cítění je ale sochařská tvorba Gutfreunda, Picassa a Dubuffeta.
Po absolvování studia v roce 1948 se Věra Havlová provdala za Vladimíra Janouška a spolu s ním odjela na roční stipendijní pobyt v Akademii výtvarných umění v Sofii. Následují cesty za antickým uměním do Řecka (1958), do Rumunska, Itálie, Egypta a pobyty v Paříži (1959/60). Na přelomu 50. a 60. let se společenská atmosféra poněkud uvolňuje. V roce 1960 je zakládající členkou tvůrčí skupiny UB 12 a vystavuje sochy na společné výstavě. Její první samostatná výstava v roce 1962 (kterou tehdejší režim celkem třikrát hrozil zavřít) vzbudila zájem teoretiků – Chalupeckého, Šetlíka, Lamače.
Po velmi plodném období 60. let, kdy manželé Janouškovi prezentují své dílo doma i v zahraničí, je okupace v srpnu 1968 následovaná dvěma dekádami tvrdé „normalizace“ pro oba pohromou. Příležitosti vystavovat jsou vzácné a konají se pouze v neoficiálních prostorách nebo daleko mimo Prahu, veřejné zakázky neexistují, kontakty se zahraničím jsou přerušeny. V 80. letech se Věra Janoušková podílí na vzniku neoficiálního sborníku „Šedá cihla“ (vyd. Jazzová sekce, ed. Karel Srp) a stává se členkou Nové skupiny výtvarníků. V roce 1986 umírá Vladimír Janoušek a Věra prožívá dlouhou osobní krizi, tvoří hlavně koláže a ojediněle sochy se silným existenciálním akcentem.
Jedna z prvních prací Věry Janouškové, důležitá v kontextu jejího pozdějšího díla, byla figurální tapisérie „Odysseus“(1948), šitá z útržků látky na staré dece. Zdrojem inspirace bylo antické umění i rozměrné látkové koláže Rogera Bissiéra, vystavené na přehlídce francouzského moderního umění v Praze roku 1947. Počínaje rokem 1963 upoutala Janouškovou výrazná barevnost smaltovaného plechu a menší fragmenty zprvu komponovala jako součást povrchu plošných závěsných figur ze sádry nebo osinkocementu. Krátce nato se naučila řezat plech plamenem a svařovat a vytváří série barevných figur sešívaných jako prostorové koláže pomocí svářečského drátu z částí použitých a odhozených smaltovaných předmětů. Nejznámější a nejvíce oceňovaná figurální tvorba Věry Janouškové je reflexí její tíživé sociální situace a osobních emocí v 70. a 80. letech, kdy ve vynucené izolaci bez možnosti vystavovat žila velká část její generace. I když samotné sochy charakterizuje nahodilost a hravost, improvizace s použitým materiálem a často určitá nedokončenost ponechávající prostor pro fantazii, vždy se jedná o tvorbu vážnou a autorka rozhodně odmítala, že by vědomě tvořila věci groteskní nebo humorné.
Zcela originální a důležitou součástí tvorby Věry Janouškové od 70. let až do roku 2010 jsou její figurální papírové koláže.

Fotografie: Karel Kuklík