Vladimír Novák

Narodil se 30. dubna 1947 v Lounech. Český malíř, grafik a ilustrátor. Je zakládajícím členem Volného seskupení 12/15: pozdě, ale přece. Střídavě žije v Praze a Miláně. V letech 1963-1967 absolvoval Střední odbornou školu výtvarnou na Hollarově náměstí v Praze. Od roku 1967 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru monumentální malby Arnošta Paderlíka. Kromě toho navštěvoval školu grafiky na AVU, kde působil Jiří John a do roku 1970 ji vedl Vojtěch Tittelbach.
Mladí malíři a sochaři, později označovaní jako "generace sedmdesátých let", se scházeli v ateliéru Petra Pavlíka, kam přicházel pravidelně také Jindřich Chalupecký. Kromě ojedinělých skupinových výstav grafiky a kreseb měli někteří z nich možnost představit svou tvorbu roku 1981 v Galerii umění Karlovy Vary. Po polovině 80. let se tato generace musela vyrovnat s nástupem mladších umělců, kteří právě ukončili studia a hlásili se o pozornost prostřednictvím neoficiálních výstav ("Konfrontace I-VI", 1984 - 1987).
V reakci na vznik skupiny Tvrdohlaví založili v červnu 1987 Volné seskupení 12/15 Pozdě, ale přece a adresovali tehdejšímu Svazu českých výtvarných umělců svůj manifest.
Vladimír Novák podává s nezvyklou naléhavostí a obdivuhodným malířským přednesem věčně se navracející pochybnosti i toužebná očekávání člověka stiženého existenciálním nepokojem a neseného nadějným vzhlížením. Díky své schopnosti analyzovat a přitom zůstat spontánní si vytvořil vlastní výtvarný jazyk, založený především na využití výrazových vlastností barvy a na emocionálním účinu velkoryse uvolněného malířského rukopisu, podložený zájmem o vzájemné působení psychických a fyzických sil člověka, o různorodost racionálního, intuitivního a smyslového vnímání.
Patří k umělecké generaci, která studovala v liberálním ovzduší konce šedesátých let, ale školu ukončila v nejhorším období normalizace v první polovině sedmdesátých let, kdy byla československá společnost opět izolována od okolního světa a bez kontaktů se zahraničním uměním, zanikly výtvarné časopisy a galerie podřízené SČVU změnily výstavní program.
Ve druhé polovině 70. let dospěl k podstatnému přehodnocení malířského výrazu a částečně i formy, diktované zhuštěnou emocí.
Na počátku 80. let maloval převážně na sololitu, experimentoval s netradičními formáty skládaných nebo vyřezaných ploch a dospěl k naprosto autentickému a nezaměnitelnému výrazu.
V obrazech z doby po roce 2010 je malířský projev uvolněný a gestický, vedený výjimečnou citlivostí k "lidské situaci". Figury postrádají individuální rysy a stávají se zástupným symbolem a esencí lidství, zasazenou do lůna universa.