Vladimír Vašíček

Narodil se 29. září 1919 v Mistříně a zemřel 29. srpna 2003 ve Svatobořicích. Byl to český malíř, jeden z průkopníků i klasiků českého moderního malířství po druhé světové válce. V letech 1935 až 1938 se vyučil v dekoratérské dílně Antonína Sychry v Kyjově, kde se poprvé setkal s chrámovou malbou. Seznámil se zde také s malířem Jano Köhlerem. Od roku 1938 do roku 1939 byl zaměstnán v reklamní a dekoratérské dílně ve Zlíně, první kontakt se soudobým českým uměním (Zlínské salony).
V roce 1939 byl nuceně nasazen v Říši, odkud byl v roce 1940 vyreklamován a zaměstnán ve Zlíně. V červnu téhož roku byl přijat na zdejší nově otevřenou Školu umění. V období 1940 –a 1944 absolvoval Školu umění, která při tehdy uzavřených vysokých školách neoficiálně suplovala uměleckou akademii. Mezi pedagogy byli architekti Kadlec, Gahura, Fuchs a Bouček, výtvarníci Makovský, Wiesner, Gajdoš, Hroch a Milén, ke spolužákům patřili Václav Chad, Čestmír Kafka, Miroslav Šimorda, Jan Rajlich a další. Mezi lety 1944 a 1945 byl zaměstnán v projekčních kancelářích Baťových závodu, které vedl architekt Karfík, jako asistent architekta Drofy. Od roku 1945 studoval pražskou Akademii, zpočátku v atelieru Vratislava Nechleby, později u Jána Želibského. Zde navázal řadu celoživotních přátelství (mimo jiných s Richardem Fremundem, Miroslavem Tichým), Ladislavem Čepelákem, Vladislavem Vaculkou, Ladislavem Dydkem, Karlem Vysušilem). Studia úspěšně ukončil roku 1949. Po ukončení studií se trvale usadil ve Svatobořicích; v témže roce měl první výstavu v Kyjově a vstoupil do brněnského SVU Aleš.
Od roku 1951 se postupně formovala skupina pěti moravských malířů (Bohumír Matal, Jánuš Kubíček, Vladislav Vaculka, Miroslav Tichý, Vladimír Vašíček), jejichž podíl na udržení kontextu s domácími předválečnými proudy i se soudobým světem byl zásadní. V roce 1955 měl samostatnou výstavu v neoficiálních prostorách brněnského Výzkumného ústavu architektury, kde byl následován dalšími nositeli moderního výtvarného názoru. V roce 1956 uspořádal s Vladislavem Vaculkou, Bohumírem Matalem, Miroslavem Tichým, Idou Vaculkovou a Richardem Fremundem v chirurgickém pavilonu nemocnice v Kyjově výstavu, která byla v té době zřejmě prvním kolektivním veřejným vystoupením svého druhu u nás. Zároveň se podílel na obnově zdejších Slováckých roků.
V 70. – 80. létech s nástupem tzv. normalizace byl znovu nucen k ústupu do ústraní.