Andrej Bělocvětov

Narodil se 8. října 1923 v Praze, zemřel 19. dubna 1997 v Praze. Český malíř a grafik. Andrej Bělocvětov navštěvoval ruské gymnázium v Praze, kde se seznámil s Grigorijem Musatovem, současně studoval soukromě malbu u Nechlebova žáka Nikolaje Bakulina a v letech 1938 - 40 na grafické škole v Praze u prof. J. Solara a také G. Musatova. Roku 1941 se seznámil s fotografem Josefem Sudkem, se kterým ho pak spojovalo celoživotní přátelství. Sudek byl také předním sběratelem Bělocvětovových obrazů. Díla mladého umělce obdivovali kromě Sudka také malíř Jan Zrzavý a sochař Karel Lidický. Po druhé světové válce nastoupil, díky svému talentu, bez přijímacích zkoušek na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se věnoval umění v ateliérech profesorů Vlastimila Rady a Emila Mináře. Studium však z vlastní vůle nedokončil. Svůj život prožil Andrej Bělocvětov v Praze, kde žil a tvořil. Od roku 1943 se pravidelně účastnil výstav Umělecké besedy. Znal se také s členy skupiny Máj 57, které se stál i členem a pod její záštitou vystavoval do roku 1965 jak kolektivně tak samostatně.
Jeden z nejvýznamnějších malířů 20. století – v českém i světovém kontextu. Jeho tvorba reflektuje tradice českého malířství i důležité proudy světového výtvarného umění, vždy jim však dodává vlastní nezaměnitelný obsah i formu. V průběhu téměř šedesáti let vytvořil monumentální dílo, které lze rozdělit na šest hlavních období: 40. léta – období realistické, s prvky impresionismu a kubismu, 50. léta – období malby veristicky surrealistické a novoklasicistní, na konci 50. let a v letech 60. přechází uvolněný rukopis surrealistické exprese ke gestické malbě, často využívající novým způsobem techniku pollockovského drippingu, v 70. letech započíná postmoderní syntéza dosavadních stylů, ta pokračuje i v letech osmdesátých, léta devadesátá jsou pak vrcholem umělcovy tvorby. Bělocvětov patří k těm vzácným případům umělců, jejichž tvůrčí síla s věkem neochabuje, naopak je stále mocnější a průraznější, takže na sklonku života tvoří svá nejvýznamnější díla.
Řemeslnou a technickou stránku práce zvládl už na samotném počátku své umělecké cesty. Na jejím vrcholu – v 90. letech minulého století se mu tak pročištěná forma stává už pouze prostředkem k obsahovému sdělení hlavních myšlenek a každý obraz je jakýmsi téměř matematickým vzorcem životních i filosofických pojmů ve všech jejich souvislostech. Obrazy plné poezie a zářivých barev maluje s lehkou hravostí, ke které dospěl na základě mimořádného uměleckého talentu, kultivovaného dlouholetou usilovnou prací s mnohdy překvapivě novátorskými přístupy. Přes značnou rozmanitost stylů se tak jedná o dílo mimořádné vnitřní logiky a dokonalé kontinuity.