Emil Filla

Narodil se 3. dubna 1882 v Chropyni, zemřel 7. října v Praze. Český kubistický malíř, grafik a sochař. V letech 1903 - 1906 studoval v Praze na Akademii výtvarných umění monumentální malbu, v ateliéru Vlaho Bukovace. Školu však opustil po třech letech, kvůli konvenčním metodám a náplni výuky, a spolu s několika svými spolužáky se rozhodl hledat novou cestu. V prvním období tvorby jej výrazně ovlivnilo především dílo malíře Edvarda Muncha, který měl v roce 1905 v Praze výstavu. Filla se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož byl nepřetržitě členem – s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců (1911 – 1914) – až do své smrti. V roce 1910 se v jeho tvorbě poprvé začaly objevovat prvky kubismu. V roce 1945 byl jmenován profesorem nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V letech 1945-1952 v jeho ateliéru absolvovaly studium čtyři desítky malířů. Jako vysokoškolský pedagog vstoupil do KSČ, kterou upřímně vítal jako koncept moderního pokrokového života. Jeho světový názor se dovršil během pobytu v koncentračním táboře v Buchenwaldu, kde mj. prodělal šest infarktů a jeho zdraví zůstalo podlomené. Trvalo ještě rok, než se pustil do tvůrčí práce. V malbách i grafikách navázal na předválečné cykly a intenzivně se věnoval zátiší.
Komunistický režim, který po roce 1948 propagoval socialistický realismus podle sovětského vzoru, odmítl celou předválečnou výtvarnou modernu. Od roku 1947 až do své smrti vytvářel krajinomalby Českého středohoří. Tyto obrazy vznikly na zámku v Peruci, jehož jedno křídlo dostal v roce 1946 k užívání. V krajinách Českého středohoří Filla mj. reagoval na dílo holandského krajináře Jana van Goyena, o němž v téže době také napsal knihu. Zároveň mu tyto krajiny zřejmě byly i jistou formou terapie z válečných hrůz.