Jiří Kolář

Narodil se 24. září 1914 v Protivíně, zemřel 11. srpna 2002 v Praze. Český spisovatel, překladatel, dramatik, malíř, básník, kreslíř, kolážista, sběratel a výtvarník.
Jiří Kolář se narodil v chudé rodině švadleny a pekaře a mládí prožil na Kladně. Již od sedmi let, kdy začal pomáhat v pekárně, byl zvyklý pracovat manuálně.
Kolář již od konce 40. let podporoval některé výtvarníky (Alén Diviš, Bohuslav Reynek, Josef Váchal) nebo své přátele z okruhu literátů. Kolář podporoval zejména výtvarníky, s nimiž se přátelsky stýkal (Mikuláš Medek, Ladislav Novák, Václav Boštík, Vladimír Fuka), a také kolegy ze Skupiny 42 a Skupiny Křižovatka. Kupoval ale i díla mladých debutujících umělců z neoficiálních výstav, jako byla výstava na Střeleckém ostrově (Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, 1957), nebo obě výstavy Konfrontace roku 1960 (Antonín Tomalík, Jiří Valenta, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Josef Hampl, Zdeněk Beran). Pro Vladimíra Boudníka, který se seznámil s Jiřím Kolářem roku 1959 prostřednictvím Jana Kotíka, byl Kolář klíčovou osobou, protože od něj postupně koupil kolem 90 grafik a zařídil jeho první zahraniční výstavy. Kolář se koncem 50. let postupně rozešel s literaturou a přestal být existenčně závislý na ideologickém dozoru ve státních nakladatelstvích. V roce 1979 získal roční stipendium v Západním Berlíně a roku 1980 na pozvání Centre Georges Pompidou přesídlil do Paříže s oficiálním povolením k prodloužení pobytu. V roce 1979 získal roční stipendium v Západním Berlíně a roku 1980 na pozvání Centre Georges Pompidou přesídlil do Paříže s oficiálním povolením k prodloužení pobytu. Roku 1982 byl Kolář v Československu odsouzen v nepřítomnosti k ročnímu vězení a ztrátě majetku. Za asistence Běly Kolářové, která se v té době marně pokoušela vycestovat za manželem, pomohl ředitel Jiří Kotalík převést část sbírky do Národní galerie a umožnil Kolářovi některá díla odkoupit, zbytek byl rozprodán. V roce 1984 dostal Kolář francouzské občanství. Běla Kolářová mohla odjet do Paříže až roku 1985. Po roce 1989 Kolář konfiskaci svého díla velkoryse legalizoval darovací smlouvou a proměnil ji v mecenášský dar.
Zdroj Kolářova výtvarného díla lze nalézt již v jeho básních, kde použil postupy podobné koláži nebo roláži. Silně ho ovlivnily texty J. Joyce a T.S. Eliota svou nelineární, víceprostorovou tvorbou, v níž je zrušena časová následnost, souvislost fabulace, rozbita jednopohledovost na skutečnost, která je podána v dynamickém zhuštění a prolíná minulost s přítomností i budoucností. Když se Kolář zbavil zátěže jazyka a jeho symboliky, bavil se vynalézáním nových forem na pomezí poezie a výtvarného umění.
Podle Vachtové koláž znamenala pro Koláře možnost setkání civilizace a kultury bez generačních zábran a bez formálního omezení. Jako básník pracoval s obrazy a výsledkem byl obraz. Byl mimořádně plodný, ale neopakoval se. Je autorem více než 120 metodicky různých druhů plošných a prostorových koláží. Na mezinárodní umělecké scéně je Kolářovo dílo jedním z nejosobitějších a patrně nejoriginálnějším projevem československého umění v druhé polovině 20. století. Počet jeho autorských výstav ve světě se blíží 300 a kromě toho se zúčastnil stovek společných výstav.
Rané koláže vystavené roku 1937 v divadle E. F. Buriana byly podníceny surrealismem, ale Kolářova poetika byla odlišná. Zachovala se z nich pouze jediná, kterou věnoval Jindřichu Chalupeckému.
Konfrontáže jsou datovány od roku 1951 – 52 a zřejmě se na nich spolupodíleli i Kolářovi přátelé Vladimír Fuka a Zdeněk Urbánek.
Od roku 1963 užíval jako trojrozměrný podklad koláže nejrůznější objekty – zprvu jablka, sloupy nebo domácí náčiní, později také vertikální reliéfy nebo soubory objektů uspořádané v tematická zátiší.
Roku 1964 začal vytvářet hravé textilní koláže z kuchyňských vyšívaných závěsů a jiného domácího vybavení, částečně jako ironickou odpověď na požadavek establishmentu po angažovaném umění.