Joan Miró

Narodil se 20. dubna 1893 v Barceloně a zemřel 25. prosince 1983 v Palma de Mallorca. Byl to významný katalánský malíř, sochař a keramik.
Navštěvoval školu Escuelu de Bellas Artes, kde dvanáct let před ním studoval Picasso. Jeho učitelé žasli nad jeho talentem. Miró se ale nemohl věnovat tvorbě s intenzitou jak by si přál, trpěl depresemi a v následujícím roce vážně nervově onemocněl. Jeho otec ho poslal na zotavenou na jejich venkovský statek v Mont-roig del Camp. Pobyt na statku byl inspirací pro mnoho Miróových raných maleb katalánské krajiny. Tam se definitivně rozhodl být malířem. Po návratu z venkova v roce 1912 začal studovat na Škole umění v Barceloně. Od roku 1915 navštěvoval kursy kreslení při škole sv. Lukáše. Miró byl inspirován francouzským uměním, básnictví a malířství se pro něj staly jednou neoddělitelnou veličinou. Lákala ho Francie, byla však válka a tak musel zůstat ve Španělsku. Neklidný a frustrovaný maloval v malé podkrovní komůrce v Pasaje del Credito.
V roce 1918 uspořádal svoji první samostatnou výstavu v Galerias Dalmau. Vzbudil úžas u všech návštěvníků nevšedním užitím barev a originalitou svého stylu. V té době byl ještě silně ovlivněn fauvismem a kubismem. I když nesdílel techniku analýzy jako Picasso a Braque, používal geometrické tvary k podpoření dojmu pohybu, který vede pohled diváka hluboko do barev obrazu. Ve svých zátiších a krajinách otevíral nové a překvapující možnosti zobrazení krajiny a venkova a využíval nevšedních prvků k zvýraznění emocionálního efektu typického pro katalánské umění. Nejvýraznějším přínosem na výstavě byly však jeho nevšední akty a zobrazení žen. Miró opěvoval novou osobní mystickou analýzu ženské formy, která se později stala prezentací a symbolem ženské přítomnosti a kouzla v jeho obrazech i sochách.
První návštěva Paříže nebyla pro Miróa úspěšná, neboť prodej jeho maleb byl v Paříži ještě riskantnější než doma. Žil ve veliké chudobě a peněz se mu nedostávalo ani na jídlo. Setkal se však s Picassem, jemuž prodal svůj autoportrét, kterého si Picasso ve své sbírce velmi cenil až do konce života. Picasso se stal Miróovým přítelem a rádcem, podporoval ho v jeho uměleckém snažení. Léto 1919 trávil Miró v Mont-roig del Camp. Zdokonalil svůj styl s detailním precizním rytmem tradičního harmonického katalánského umění venkova. Obrazy maloval v jasně definované geometrické struktuře dvou rozměrů. Začal rozvíjet nový styl svobody, fantazie a harmonie kompozice.
Koncem roku 1920 se vrátil do Paříže, aby tam vystavil své obrazy z neslavné výstavy v roce 1918. Paříž však jeho díla nepřijala o nic lépe a tak výstava skončila fiaskem. Navázal však kontakt s dadaistou Tristanem Tzarou a dalšími umělci, kteří mu byli blízcí svým viděním světa. Doma ve Španělsku pracoval na postupné proměně od realistického projevu (Statkářka, 1922–1923) k malbě s prvky kubismu. V roce 1923 znovu odjel do Paříže. Setkání s Andre Bretonem, Paulem Eluardem a Louisem Aragonem, kteří právě v té době dali vzniknout surrealismu, bylo pro Miróa osudové. Miró uchopil myšlenku surrealismu ve své tvorbě s nadšením. Kde však ostatní surrealisté využívali k proniknutí do hloubky podvědomí vidin, snů, halucinací, hysterie a šílenství, Miró se nechával vést svou představivostí. Miróova představivost byla nevyčerpatelným zdrojem novotvarů a detailů na plátně, které se mu stalo dětským hřištěm i tanečním parketem precizního pohybu, detailu a charakteristického výrazu. Přísný rytmus sjednotil barvy a formy svou poetickou silou. V roce 1930 vytvořil svá první grafická díla, cyklus litografií vydaný pod názvem Lithographie I v nákladu 75 kusů. Této technice se s různou intenzitou věnoval až do konce života: soupis čítá přes 1.300 litografických listů. Zabýval se i ostatními grafickými technikami, jako jsou suchá jehla, lept, akvatinta, dřevoryt a linoryt.
Politická situace ve Španělsku se začala měnit a malíř svou technikou reagoval na politické události. Jeho plátna se zaplnila monstry, vyvedenými v drásavých barvách na černé nebo červené obloze a znázorňující konflikty a absurditu války. Násilí vyjadřoval maximální abstrakcí, v malbách se objevily ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy. Na počátku druhé světové války se Miró ze Španělska odstěhoval do Normandie. V roce 1947 Miró strávil osm měsíců v New Yorku, kde byla na jeho počest uspořádána výstava v Muzeu moderního umění. Jeho práce vyvolaly velký ohlas a malíř byl požádán o vytvoření rozsáhlých nástěnných maleb.