Milan Grygar

Narodil se 24. října 1926 ve Zvolenu na Slovensku. O umění se zajímal už od dětsví, malovat začal ve dvanácti letech. Za války studoval Školu uměleckých řemesel v Brně, v letech 1945 - 1950 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (např. u profesora Emila Filly).
Tvorbu Milana Grygara charakterizuje originální pojetí vztahu obrazu, zvuku a prostoru. V r. 1965 vytvořil první ze svých akustických kreseb, ve kterých propojil realizaci díla s fenoménem prostorovosti zvuku. Specifický, originální koncept vztahu obrazu a zvuku pak Grygar rozvíjí v následujících desetiletích v různých, často velmi rozdílných vztahových analogiích, až dodnes.
Grygarův zájem o tradici moderní malby v intencích kubismu a abstrakce v rané tvorbě padesátých let, který této koncepci předcházel, se brzy zaměřil na skladbu a strukturu jednotlivých barevných ploch, které vyústily v roce 1963 do kompozic geometrické abstrakce v podobě barevných konstrukcí abstrahovaných znaků. Tehdy se Grygar soustředil na kresbu; systematická práce s tímto médiem, důraz na jeho procesuálnost a elementární tvůrčí gesto, jej přivedla k zájmu o fenomén zvuku. Hledal takovou formu kresby, která by umožnila vyjádřit přítomnost zvuku v obraze. Při kresebném gestu si uvědomil jeho zvukový rozměr a nadále se zaměřil na možnosti jak ho s realizací díla trvale propojit.
Na konci 80. let se Grygar vrátil k malbě, první cyklus černých obrazů s barevnými lineárními prvky komplementárních barev založil na vzájemném kontrastu monochromního prostoru malby a luminiscenčních linií, které materializovaly světlo a pohyb v čase. Variantou byl uzavřený soubor sedmi černých obrazů Polemiky se čtvercem. Na obdobném principu realizoval soubor bílých obrazů, nazvaných Geometrické partitury, kde úlohu lineárních prvků převzaly dvojice elementárních geometrických tvarů, které byly nositeli akustické události. Stejně jako černé i bílé obrazy byly koncipované jako propozice pro možnou zvukovou interpretaci. Od roku 1996 realizuje Milan Grygar početný a dosud neuzavřený soubor obrazů, které nazývá Antifony, ve kterých vrcholí základní požadavek dosáhnout autonomního multidimenzionálního obrazu.
Milan Grygar patří ke generaci autorů, kteří prošli uměleckým školením krátce po konci druhé světové války a na přelomu 50. a 60. let navázali rychlým přechodem k abstrakci na aktuální proudy evropské neoavantgardy. Ve své tvorbě tíhne k oproštěnému výrazu a práci s kontrolovanou náhodou a zcela ojedinělým způsobem spojuje zájem o vizuální a zvukovou stránku uměleckého projevu.