Blog

Co je krajinomalba?

Malířství krajiny je tradičním uměleckým žánrem, podobně jako portrét či zátiší. Je v dnešní době natolik zažitým pojmem, že si většinou ani neklademe otázku, kde a jak tento žánr vznikl a proč se právě krajina stala tak oblíbeným námětem malířů. Přitom to vůbec není samozřejmé. Může být krajina abstraktní? Z čeho všeho se skládá a co nám obrazy stromů a skal říkají o nás samotných? A je vůbec krajina něčím skutečným? Odpovědi neslibujeme, ale můžete očekávat řadu dalších otázek.

Krajina je většinou chápána jako větší úsek země, výsek přírody, který je možné spatřit na jeden pohled z určitého místa. Už tato definice má svoje limity, ale jako základní vysvětlení toho, co každý intuitivně zná, nám postačí. A už tady je zřejmé, že slovo "krajina" dává smysl jen z lidské perspektivy, můžeme přemýšlet o krajině, jen díky tomu, že všichni vnímáme svět zrakem a v podobném měřítku a že si své okolí rozdělujeme do kategorií, výseků skutečnosti, které nám pomáhají se v něm orientovat. Vznik krajiny (jako pojmu) můžeme v prostředí západní civilizace sledovat do konce 15. století. 

Objevuje se v Nizozemí jako landschap a znamená jak krajinu, tak její zobrazení. Krajina se tedy rodí spolu s krajinomalbou a malířství přímo utváří naše vnímání okolního světa. Dříve se v Itálii používal také pojem parerga, který však odkazoval jen ke krajinám na pozadí nějakého většího výjevu, jehož centrem jsou většinou postavy světců, mytologické bytosti nebo historické osobnosti. Je to pro naše téma velmi zajímavá doba, kdy se krajina vymaňuje z role pouhé scény, na které se odehrává příběh a sama se stává hlavním aktérem. Aby byl slovníček pojmů úplný, nesmíme zapomenout také na české slovo krajina, které vychází z obecnějšího slova kraj. Dnes je to pojem velmi široký, ale na začátku, ve 14. století, měl kraj podobný význam jako slova dědina či vlast a odkazoval k tomu, co vnímáme jako naše vlastní, náš domov, místo, ke kterému patříme.

Historie krajinomalby od jejího osamostatnění z pozadí, přes dechberoucí horské scenérie, zákoutí lesa a prozářené imprese až k zdivočelým pestrobarevným kolážím nebo minimalistickým abstrakcím není předmětem této úvahy. Přece jen ale nějakou časovou souslednost dodržíme. Abychom se ještě vrátili k jejím počátkům a k onomu momentu osamostatnění, můžeme se ptát, kam se poděl obsah obrazu. Když mu figurovaly biblické postavy, když ukazoval Zmrtvýchvstání Krista, válečné tažení nebo alegorické náměty, vždy s sebou nesl nějaký příběh a často s poučením. Jaký příběh v sobě ale nese pohled na skálu vystupující z mraků, nebo údolí zalité sluncem? Jaký je smysl ukazování něčeho, co můžeme navštívit a prožít přímo na místě. Jde jenom o to vyvolat potěšení z pohledu na něco krásného (a nebo taky děsivého, velkolepého, nebo naopak chudého a skromného)?

Jednoznačná odpověď nás možná hned nenapadne a možná se k ní nedopátráme nikdy. Můžeme si ale všimnout, že pojetí krajinomalby se mění s tím, jak se mění naše vnímání přírody a světa obecně. S romantismem se pojí objevování krásy strmých horských vrcholů, hlavním tématem těchto krajinomaleb by mohl být pocit vznešena a tragiky.  Záliba ve volné a neupravené přírodě, která se projevila v tzv. anglických parcích a v řadě maleb 18. století má zase své kořeny v touze po úniku do přirozenějšího prostředí a zobrazuje to, co je malebné. Do britského terénu tehdy vyrážejí tzv. Picturesque hunters, tedy lovci malebnosti. Je zřejmé, že i zobrazení krajiny nese obsah, jen ho není snadné popsat nějakým příběhem nebo ho jednoduše rozklíčovat.

Další posun ve vnímání krajinomalby nastává, když se v 18. století etabluje jako obor na uměleckých školách. Tehdy je ještě takovou popelkou akademií. Když např. Francouzská akademie klasifikovala žánry, tak krajinomalbu umístila na 4. místo z pěti. Její oblíbenost postupně roste, o společenské uznání ale musí i nadále bojovat. Třeba, když se umělci rozhodnou vydat se přímo na místo a malovat své obrazy v přírodě. Daumierovy karikatury hezky vystihují, jak se na tyto nové praktiky někteří kritici dívali. Jedna z nich zobrazuje malíře - krajináře "při práci". Honoré Daumier si je dobíral a ukazoval je jako lenošivé studenty a profesory, kteří chodí do přírody tak trochu "za školu". 

V jiné karikatuře, která se strefuje do těchto malířů v plenéru, tedy pod širým nebem, si Daumier utahuje ještě z něčeho jiného. Ukazuje dva malíře, kteří zobrazují stejnou krajinu, pod tím je nápis: "první kopíruje přírodu, druhý kopíruje toho prvního." Daumier tak poukazuje právě na bezobsažnost krajinomalby, která nastane tam, kde umělec přesně zachycuje jen to, co vidí.Takové umění vnímá jako čistou nápodobu přírody. Na základě výše řečeného tušíme, že i ty nejpřesnější malby podle skutečnosti nejsou jen prostou kopií a že s sebou nesou i specifický pohled na svět a už výběrem námětu hodně vypovídají o svých tvůrcích. Přesto bylo někdy malířům (a často právě krajinářům) konce 19. století vytýkáno, že jen reprodukují přírodu. Někteří kritici, ale i mladší umělci tvrdili, že umění by mělo zobrazovat víc, než jen to, co dokáže spatřit náš zrak nebo zachytit fotoaparát. 

Začalo být aktuální pojímat krajinu nově a do lesů a moří promítnout pocity radosti ze života, ale i úzkosti a hrůzy z osamělosti nebo strachu z vlastní smrtelnosti. Krajina ožila barvami, které bychom v našem okolí nehledali a dostaly se do ní bytosti a předměty, jejichž vlastnosti neodpovídají fyzikálním zákonům a nepůsobí ani trochu přírodně a přirozeně.

S 20. stoletím tedy krajinomalba nevymizela a dokonce její tradice pokračuje dodnes, jen v trochu jiném stylu. Málokdy je lákavé zobrazit viděný výsek krajiny co nejpřesněji, mnohem více baví umělce krajinu transformovat barevně, deformovat její části a umocnit tak celkové vyznění, tak jako to dělali expresionisté či fauvisté. Třeba současný český malíř Boris Jirků si hraje s barvami i tvary a vytváří tak novou interpretaci skutečné krajiny. Takové experimenty jakoby nám zase a znovu připomínaly, že krajina je do určité míry konstrukt a že dovoluje, abychom si ji přizpůsobili.

Jindy už nejde o zobrazení konkrétního místa a to, čím vůbec krajina v očích umělce je, se stává tématem. Krajiny snů a představ zobrazovali surrealisté. V jejich dílech je těžké rozlišit, co je skutečné a co není. Současný malíř Josef Velčovský maluje často obrazy inspirované surrealismem. V těch se může stát krajinou ženské tělo, půda země se může rozlomit a ukázat krajinu jinou, která působí skutečněji. Je tomu ale tak? Moderní a z něj vycházející současné malířství, jako by se vracelo na začátek, do bodu, kdy krajinomalba vznikala a spolu s ní se ustanovilo také to, co nazýváme krajinou. A jakoby se ptalo: Je vůbec krajina skutečná? Mají zvířata nějakou podobnou představu, nebo vidí jen kůru stromu a vnímají mokrost, když potřebují vláhu a barvy květin, které chtějí opylovat. A slouží pojem krajiny něčemu jinému, než jen estetickému prožitku? 

Když si prohlížíme obrazy malířů, kteří se věnují zobrazení krajiny, možná nám řeknou víc o svých autorech a o nás samotných, než o skalách a stromech.


Reprodukce děl jsme vybrali z našeho archivu a najdete je v naší poslední aukční nabídce (jeden obraz je z aukce nadcházející), Daumierovy karikatury jsou volně dostupné na internetu. 

Zdroje článku: 

Karel Stibral: Estetika přírody, vydal Pavel Mervart, 2020

Simon Schama: Krajina a paměť, Argo, 2007

Tate Glossary: heslo Landscape (https://www.tate.org.uk/art/ar...)

Související články

17. 8. 2022

Dřevořez / Dřevoryt

Umělecká technika dřevořezu je pravděpodobně nejstarší grafickou technikou a používá se dodnes. Ačkoli byly vyvinuty sofistikovanější způsoby tisku, dřevořez si stále zachovává přitažlivost. Neumožňuje sice tak jemnou šrafuru a tak dokonalou nápodobu malby, ale možná je to právě jeho omezení, obtížnost a kontakt s přírodním vzdorovitým materiálem, co tvůrce dodnes láká. Pokud Vás zajímá, jaký je rozdíl mezi dřevořezem a dřevorytem a chcete znát jejich postupy a uplatnění v českém i světovém umění, pak je tento článek psaný právě pro Vás.

16. 9. 2021

Ikonické balony Kamila Lhotáka

Do konce roku probíhá v Západočeské galerii v Plzni výstava věnovaná aviatice v české vizuální kultuře od 18. do 20. století. Nechybí tam samozřejmě ani díla Kamila Lhotáka, kterého námět létání provázel po celý život. Motiv balonu ve Lhotákově tvorbě je tématem stěží vyčerpatelným, ačkoli mu bylo věnováno množství slov. Stále přitahuje svojí zdánlivou naivitou a nekomplikovaností, která jako by do válečného období jaksi nezapadala. Plzeňská výstava je dobrou příležitostí pro připomenutí a zamyšlení se nad rolí ikonických balonu v Lhotákově tvorbě.

29. 6. 2021

Mnoho podob Václava Radimského

Radimský je jedním z klasiků české krajinomalby, je všeobecně známý především jako malíř, který pobýval v Giverny nedaleko Clauda Moneta. Přesto nebyl jenom tím „českým impresionistou“ a za světlem zalitými krajinami a lehce rozvlněnými řekami se skrývala dosti zajímavá osobnost. Kým vším byl Václav Radimský se dozvíte v našem článku.