Blog

Dřevořez / Dřevoryt

Umělecká technika dřevořezu je pravděpodobně nejstarší grafickou technikou a používá se dodnes. Ačkoli byly vyvinuty sofistikovanější způsoby tisku, dřevořez si stále zachovává přitažlivost. Neumožňuje sice tak jemnou šrafuru a tak dokonalou nápodobu malby, ale možná je to právě jeho omezení, obtížnost a kontakt s přírodním vzdorovitým materiálem, co tvůrce dodnes láká. Pokud Vás zajímá, jaký je rozdíl mezi dřevořezem a dřevorytem a chcete znát jejich postupy a uplatnění v českém i světovém umění, pak je tento článek psaný právě pro Vás.

Začneme technikou dřevořezu, jejíž počátky ani nemůžeme dohlédnout. Jisté je, že byla užívána už ve starověku, avšak v Evropě se skutečně rozšířila až kolem roku 1400. Tekdy se náboženství stávalo více osobní, individuální záležitostí, a proto mělo smysl vytvářet drobnější náboženské obrázky. Jejich prostřednictvím se věřící mohli obracet ke konkrétnímu světci, kterého žádali o pomoc nebo je využívali k modlitbě a rozjímání. Světské náměty se začínají objevovat až po polovině 15. století a později se objevují blokové knihy, které spojují text a obraz. Spolu s vynálezem knihtisku se tak dřevořez stal jedním z prvních hromadných komunikačních prostředků. Na obrázku vlevo vidíte nejstarší nalezený evropský dřevořez, tzv. Bois Protat, nazvaný podle svého prvního sběratele. Pochází z období 1370-1380 z Francie a zobrazuje výsek z výjevu Ukřižování. Pojďme si ale ukázat, jak takový dřevořez vzniká.

Technika dřevořezu je poměrně jednoduchá, nejprve se připraví dřevěná deska (tzv. štoček) a zarovná se. Poté se na ni nanese základní lineární kresba bez přemíry drobných detailů. Důležité je všímat si vláken ve dřevě a myslet na to, že výsledný otisk bude zrcadlově převrácený. K tomu je možné využít pauzovací papír, který je mastný a kresba se z něj na dřevo otiskne stranově obrácená. Pomocí nože a dlátek je potom vybíráno to, co není pokreslené a co má zůstat na papíře bílé. Celá destička se po vyřezání natře barvou. Papír se může upevnit a natlačovat na štoček třením, nebo otisknout pomocí přístroje. Od dob vynálezu tiskařského lisu Johannesem Gutenbergem je většinou použit právě tento postup. Tlak v lisu je mnohem větší a rovnoměrnější a výsledek je tak většinou lepší.

Dřevořez prošel svým vlastním vývojem a zásluhou osobností jako byl Lucas Cranach nebo Albrecht Dürer se vyvinuly postupy, které umožnily jistou míru stínování, šrafování a mnohem jemnější kresby. Šlo o mistrovství, které neovládl každý a o specializaci vysoce schopných dřevořezačů. Svou podstatou je však dřevořez hrubý a prostý a jako takový byl překonán jinými technikami, které umožnily mnohem větší škálu efektů. Jeho vlastnosti znovu objevili až umělci  konce devatenáctého a začátku dvacátého století, pro něž se stal právě svojí "primitivností" zajímavým. Moderní dřevoryt si můžete prohlédnout nalevo v grafice Parník od Emila Noldeho z roku 1905.

Tehdy zažil dřevořez velký revival a rozšířil se napříč evropskými uměleckými centry. Inspirací byly japonské tisky, africké masy, středověké reliéfy i lidová tvorba. Mezi první moderní umělce, kteří s dřevořezem pracovali, patřil Paul Gauguin, vytvářel je na svých cestách do Tichomoří. Jeho grafiky jsou hrubé a mnohdy poznamenané nepravidelnostmi materiálu. Originální štočky Paula Gauguina má i naše Národní galerie v Praze, na Tahiti je našel a do Prahy přivezl Milan Rastislav Štefánik v roce 1910.

Možná i tento nález mohl inspirovat české umělce, jako byl František Bílek nebo Josef Váchal k práci s dřevěnými bloky. Oba dva se vyjadřovali sochou i malbou a právě technika dřevořezu, která začíná sochařským reliéfem a končí plošným obrazem, pro ně měla velké kouzlo. Oba vkládali do svých grafik osobitou spiritualitu a silnou atmosféru, kterou umocňovala hrubá technika obtížně opracovávaného dřeva. Váchal se v některých z nich inspiroval právě Gauguinem, když zobrazoval výjevy z exotických zahrad hýřící barvami a rozličnými rostlinami a tvory. Hezkým příkladem je třeba Ráj z roku 1912, který má ve sbírkách Galerie výtvarných umění v Ostravě. Ale pozor! Zde se jedná už o barevný dřevoryt, našli bychom i příklad z Váchalových dřevořezů, ale takto se nenásilně posuneme k druhé technice, kterou chceme prozkoumat.

Dřevoryt byl vynalezen až v roce 1771 v Anglii a někdy bývá s dřevořezem zaměňován. Techniky jsou si velmi podobné, obě pracují s dřevěnou deskou, do níž se prorývá to, co má na výsledném obraze zůstat nevyplněné a zanechávají se linky, které se mají otisknout. Rozdíl je v tom, že zatímco pro dřevořez se používá dřevo řezané po délce let, dřevoryt využívá řez napříč. Získá se tak mnohem tvrdší štoček a v kombinaci s použitím ostřejších nástrojů je možné vytvořit mnohem propracovanější a realističtější obraz. To, co by v dřevořezu bylo velmi těžce proveditelné, se stalo najednou dostupnějším, a tak se dřevoryt rychle rozšířil a během 19. století byl značně populární. Rozlišit jej od dřevořezu někdy není snadné, většinou platí, že hrubější, jakoby neotesanější grafiky, kde vidíte jak se někdy kresba "pokazí" nebo ujede mimo jasně ohraničenou linku, budou spíš vytvářené technikou dřevořezu, ale vždy záleží na mistrovství toho, kdo grafiku vytváří i na jeho uměleckém záměru.

Postup je u dřevorytu takový, že štoček se na povrchu často zabílí, aby bylo možné udělat přesnější, ostřejší kresbu tužkou, nebo tuší. Poté se vyrývá kresba, je možné dělat jemnější přechody, šrafování, ale i tóny, odstíny šedé. U dřevorytu se často setkáme s tiskem bílých linek na tmavé pozadí, ale i opak je možný. Tisk je potom snímán stejně jako u dřevořezu. Z českých umělců pracovali s dřevorytem třeba Emil Filla, František Kobliha, Josef Váchal, František Kupka a řada dalších. I v našich aukcích jsme už měli celou řadu dřevorytů třeba od Maxmiliana Švabinského, Emila Orlika, Františka Hudečka nebo právě od Váchala a Kupky. Prohlédnout si je můžete v galerii pod článkem. 


Zdroje článku:

  • Slovník světové grafiky, kolektiv autorů, Odeon, 1997
  • Miroslav Houra: Jak se dívat na grafiku, Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1971
  • Eva Bendová: Dřevořez/Woodcut, Národní galerie v Praze, 2021

Související články

30. 6. 2022

Co je krajinomalba?

Malířství krajiny je tradičním uměleckým žánrem, podobně jako portrét či zátiší. Je v dnešní době natolik zažitým pojmem, že si většinou ani neklademe otázku, kde a jak tento žánr vznikl a proč se právě krajina stala tak oblíbeným námětem malířů. Přitom to vůbec není samozřejmé. Může být krajina abstraktní? Z čeho všeho se skládá a co nám obrazy stromů a skal říkají o nás samotných? A je vůbec krajina něčím skutečným? Odpovědi neslibujeme, ale můžete očekávat řadu dalších otázek.

16. 9. 2021

Ikonické balony Kamila Lhotáka

Do konce roku probíhá v Západočeské galerii v Plzni výstava věnovaná aviatice v české vizuální kultuře od 18. do 20. století. Nechybí tam samozřejmě ani díla Kamila Lhotáka, kterého námět létání provázel po celý život. Motiv balonu ve Lhotákově tvorbě je tématem stěží vyčerpatelným, ačkoli mu bylo věnováno množství slov. Stále přitahuje svojí zdánlivou naivitou a nekomplikovaností, která jako by do válečného období jaksi nezapadala. Plzeňská výstava je dobrou příležitostí pro připomenutí a zamyšlení se nad rolí ikonických balonu v Lhotákově tvorbě.

29. 6. 2021

Mnoho podob Václava Radimského

Radimský je jedním z klasiků české krajinomalby, je všeobecně známý především jako malíř, který pobýval v Giverny nedaleko Clauda Moneta. Přesto nebyl jenom tím „českým impresionistou“ a za světlem zalitými krajinami a lehce rozvlněnými řekami se skrývala dosti zajímavá osobnost. Kým vším byl Václav Radimský se dozvíte v našem článku.