Blog
29. 6. 2021

Mnoho podob Václava Radimského

Radimský je jedním z klasiků české krajinomalby, je všeobecně známý především jako malíř, který pobýval v Giverny nedaleko Clauda Moneta. Přesto nebyl jenom tím „českým impresionistou“ a za světlem zalitými krajinami a lehce rozvlněnými řekami se skrývala dosti zajímavá osobnost. Kým vším byl Václav Radimský se dozvíte v našem článku.

Mladík bez chmýrky na rtu

Radimský byl jedním z těch chlapců, kteří od útlého věku rádi a dobře kreslili a jeho talentu si všimli už ve škole. Pro kariéru malíře se rozhodl po absolvování gymnázia a díky finančnímu zabezpečení mohl odjet na studijní cesty. Velmi záhy začal vystavovat a získávat si pozornost publika. Karel Boromejský Mádl, významný kritik umění a profesor na Umělecko-průmyslové škole, vzpomínal, jaký dojem na něj v té době Radimský udělal: 

Přišel ke mně útlý mladík v krátkém sametovém kabátku; neměl ani chmýrku na rtu. Představil se, ale nebyl mi neznámý. Jeho jméno mi připomnělo některé krajiny, jež jsem vídal na našich výstavách a když jsem viděl jejich původce, podivil jsem se v duchu znova jejich hotovosti. Nebyl jsem v pochybnostech o nadání tohoto mladistvého krajináře, který přišel o radu, má-li talent a kde by se měl dále učit.“ [1]

Navzdory Mádlovu doporučení odjel Radimský nejprve do Vídně, kde maloval a utrácel věno po své matce, z Vídně do Mnichova, kde navštěvoval Akademii a až v roce 1888 do Paříže, která ho uchvátila a okamžitě se mu otevřela díky četným kontaktům. Radimský možná nebyl nejšetřivějším z českých malířů, nechyběla mu však píle a průbojnost a rychle si získával uznání.

Spolubydlící Paula Cézanna

Ještě předtím, než odešel za Claudem Monetem do Giverny, se ho v Paříži ujala Zdenka Braunerová. Poslala Radimského do vesničky Barbizonu poblíž Paříže, tedy na místo kde se zrodila tzv. Barbizonská škola. Šlo o místo velmi pozoruhodné, kam se sjížděli malíři z celé Evropy, aby zde malovali skutečné pohledy na krajinu. Právě zde se seznamoval s francouzským impresionismem, obrazy Clauda Moneta a dalších. V Barbizonu se potkal s Paulem Cézannem, který se později stal velkým vzorem pro vznikající kubismus. Radimský mu propůjčoval v Paříži ateliér [2] a spolu s ním také odjel do Giverny, kde v té době existovala osada impresionistů z různých zemí (nejvíce zde bylo Američanů). Podle Václava Viléma Štecha sem Radimský Cézanna odvezl svým kočárem a nějakou dobu s ním žil, toto soužití však nebylo šťastné. „To byl blázen, s tím nešlo mluvit než o malování“ [3], prohlásil prý Radimský na adresu později extrémně slavného malíře.

V Giverny pobýval od devadesátých let a Monetův příklad pro něj byl velmi významný, podobně jako francouzský malíř si oblíbil vodní hladinu jako námět svých obrazů a i jeho styl měl blíže k francouzské krajinomalbě než té české. Tak jako Monet i on rád maloval série, pohledy na to stejné místo v různém světle a z odlišných vzdáleností a úhlů, společný jim byl i zvyk pracovat na mnoha obrazech najednou a vyjížďky na lodích, které se stávaly pojízdnými ateliéry.

Pěstitel květin a chovatel pstruhů

Ve Francii se Radimský na několik let zabydlil, měl zde vlastní dům se zahradou, přestavěný ze starého mlýna a čile vystavoval. Svému bratrovi, Ladislavovi se v dopise omlouval, že nepíše častěji, je „zaneprázdněn pstruhy a obrazy“. Bylo to období pro Radimského opravdu šťastné a je zřejmé, že k Francii velmi přilnul. Výstavy mu přinášely úspěchy i zisk, zároveň však také stíhal přesazovat květiny, nebo mezi návštěvami galerií zajel pro „nové malé pstroužky“, které choval přímo na svém pozemku. Žil zde se svojí francouzskou manželkou, Louisou Fromontovou, kterou poznal v roce 1907. Tuto krásnou tmavovlasou Francouzku musel Radimský unést, protože její rodiče byli proti sňatku s umělcem. Z dostupných zdrojů vyplývá, že byl velmi příjemným společníkem a ačkoli žil v zahraničí, svoji českou rodinu rád navštěvoval. Jeho neteř na něj vzpomínala jako na zábavného vypravěče, který si dokázal vymýšlet ty nejzajímavější příběhy a vzbuzoval v dětech fantazii a sny o různých dobrodružstvích.

Schopný podnikatel

Radimský slavil úspěchy, jeho díla byla ceněná ve Francii i v Praze. Když představil svoje impresionistické obrazy v Topičově salonu v roce 1899, byl chválen kritikou a  z vystavených 88 děl se prodalo 15 obrazů, což znamenalo velký úspěch. Kromě toho dokázal zaujmout také v Čechách neznámým formátem prezentace svých děl, když vystavoval v soukromém ateliéru po Václavu Brožíkovi v Praze. Neštítil se přemýšlet o reklamě a propagaci svých výstav a velmi si cenil recenzí, které mu často vycházely i v zahraničním tisku. Podstatné také je, že většina jeho výstav byla prodejní a dva jeho obrazy zakoupil třeba francouzský prezident Rymond Poincaré. V roce 1907 měl výstavu v prestižní Galerii Bernheim v Paříži, o které psaly významné zahraniční listy a Radimský s nadšením konstatoval, že se obrazy dobře prodávají: „Ti, co mě v Praze kupovali, nejsou okradeni a ceny půjdou nahoru.“ [4]

Své podnikatelské schopnosti prokázal i v úplně jiném odvětví. Mezi lety 1910 až 1914 provozoval s bratrem Ladislavem továrnu na konzervy s názvem Bohemia, kterou založili v Kolíně v přestavěné budově mlýna a zaregistrovali ji také v Paříži. Produkovali např. paštiky, zaječí ragú nebo pražské párky. Obchod s konzervami šel dobře a Radimský jej dokázal spojit s vlastní uměleckou činností. Při pracovních cestách totiž často vystavoval a našel si čas malovat pohledy na města, která navštívil.

Zrazený a uvězněný

Jelikož Radimský miloval Francii a zdálo se, že Francie miluje jeho, bylo pro něj velkou ránou, když přišla válka a z uznávaného malíře se z ničeho nic změnil v nepřítele státu. Ještě v roce 1914 vystavoval ve Varšavě, v létě se ale všechno změnilo a Radimský musel opustit svoje sídlo. Během války byl držen ve věznici v Rouenu, po zásahu Georgese Clemenceaua, který se znal s Monetem a od Radimského koupil dříve obraz,  byl internován v Gouletu. Není divu, že byl Radimský z Francie zklamaný a po válce se vrátil do Čech na rodný statek v Pašince u Kolína, kde už zůstal.

Malíř Labe a Polabí

Podobně jako před válkou maloval Seinu, stal se po válce malířem Labe. Stejně jako ve Francii i zde maloval vždy přímo na místě a svůj ateliér si vozil s sebou. V této době bylo české malířství směřováno jinam, Radimský se nenechal novými směry ovlivnit a jeho styl malby se příliš nezměnil. Našli se proto ostří kritikové, kteří někdy dokonce volali po uzavření jeho výstav a vnímali jej jako neaktuálního a zpátečnického. Josef Čapek napsal ještě v roce 1905 o Radimském krásná slova: 

"Praha je ve znamení výstav. Radimský má nejlepší [...] podává víc, než by jako malíř musel. Sluce a lásku k přírodě u něho najdete, představte si v srdci svém jaro a touha a smutek vás pojme do svého náručí před jeho obrazy. Buďme naivnější a pochopíme lépe krásno…" [5] 

V poválečných letech se však už na jeho tvorbu díval kritičtěji a podobně tomu bylo i s jinými recenzenty. Radimský se však nenechal odradit a kritikům navzdory dále tvořil a vystavoval a svůj způsob práce si zpochybnit nenechal. Na rok 1930 připravoval velkou výstavu do Londýna, kde chtěl ukázat své obrazy z Polabí a přinést tak do evropské metropole svůj rodný kraj. Z tohoto období pochází i obraz z naší druhé aukce, Labské zákoutí.

Václav Radimský: Labské zákoutí (obraz bude součástí druhé aukce v září 2021)


[1] Karel Boromejský Mádl: Václav Radimský, Volné směry III., s. 278-279, cituje Michaela Banzetová: Václav Radimský a česká krajinomalba, Brno, 2009

[2] Naděžda Blažíčková-Horová: Václav Radimský, Arbor Vitae, 2011, str. 15, odkazuje se na vzpomínky V. V. Štecha

[3] Naděžda Blažíčková-Horová (2011, str. 15), citát ze vzpomínek V. V. Štecha

[4] Naděžda Blažíčková-Horová (2011, str. 32)

[5] Naděžda Blažíčková-Horová (2011, str. 30)

Všechny fotografie Radimského pochází z monografie Vácalava Radismkého od Naděždy Blažíčkové-Horové, historická fotografie továrny Bohemia z Územní studie: Lokalita u Radimského mlýna, 2019, str. 10, dohledatelné přes: 18351_st_uzemni_studie_00.pdf (mukolin.cz)

Související články

17. 8. 2022

Dřevořez / Dřevoryt

Umělecká technika dřevořezu je pravděpodobně nejstarší grafickou technikou a používá se dodnes. Ačkoli byly vyvinuty sofistikovanější způsoby tisku, dřevořez si stále zachovává přitažlivost. Neumožňuje sice tak jemnou šrafuru a tak dokonalou nápodobu malby, ale možná je to právě jeho omezení, obtížnost a kontakt s přírodním vzdorovitým materiálem, co tvůrce dodnes láká. Pokud Vás zajímá, jaký je rozdíl mezi dřevořezem a dřevorytem a chcete znát jejich postupy a uplatnění v českém i světovém umění, pak je tento článek psaný právě pro Vás.

30. 6. 2022

Co je krajinomalba?

Malířství krajiny je tradičním uměleckým žánrem, podobně jako portrét či zátiší. Je v dnešní době natolik zažitým pojmem, že si většinou ani neklademe otázku, kde a jak tento žánr vznikl a proč se právě krajina stala tak oblíbeným námětem malířů. Přitom to vůbec není samozřejmé. Může být krajina abstraktní? Z čeho všeho se skládá a co nám obrazy stromů a skal říkají o nás samotných? A je vůbec krajina něčím skutečným? Odpovědi neslibujeme, ale můžete očekávat řadu dalších otázek.

16. 9. 2021

Ikonické balony Kamila Lhotáka

Do konce roku probíhá v Západočeské galerii v Plzni výstava věnovaná aviatice v české vizuální kultuře od 18. do 20. století. Nechybí tam samozřejmě ani díla Kamila Lhotáka, kterého námět létání provázel po celý život. Motiv balonu ve Lhotákově tvorbě je tématem stěží vyčerpatelným, ačkoli mu bylo věnováno množství slov. Stále přitahuje svojí zdánlivou naivitou a nekomplikovaností, která jako by do válečného období jaksi nezapadala. Plzeňská výstava je dobrou příležitostí pro připomenutí a zamyšlení se nad rolí ikonických balonu v Lhotákově tvorbě.